Archive for the ‘Agile’ Category

Jaký problém tím vyřešíme?

Sunday, October 4th, 2015

Minulý týden jsem kolegům přednesl revoluční návrh. Zaměstnanci začnou nosit výložky stejně jako vojáci. Programátoři by začínali u desátníka, architekti u rotmistra a manažeři u majora. Jak se dalo čekat, návrh vzbudil bouřlivou diskuzi. Nejdřív si vzal slovo kolega František. Jsme americká firma, výložky by měly být podle americké armády. Jindřich se přidal se zajímavým rozborem různých hodností ve světových armádách. Netušil jsem, že se v tom tak vyzná. Vladan navrhl vylepšení, výložky by měly být barevně odlišeny podle týmu, ve kterém daný člověk pracuje. To byla voda na Jindřichův mlýn, útvary se prý odjakživa odlišují pomocí insignií.

Pak se ozval Bedřich, známý potížista. Prý k čemu to bude dobré? To je snad jasné. Budeme vědět, kdo je na jaké pozici a když přidáme barvy nebo insignie, tak budeme i vědět, z kterého týmu daný člověk je. Petra se následně zeptala, jak to bude připevněné, že prý se bojí, že se budou kolegové převlékat ještě méně než dosud. Za pár minut jsme se shodli, že kombinace suchého zipu a spínacích špendlíků by to mohla vyřešit. I když František dál trval na lepidle a Jindřich na firemních košilích. Pak se zas ozval Bedřich. Prý jaký problém tím vyřešíme. Poprosil jsem ho, ať je konstruktivní a řekne mi, co konkrétně mám na svém návrhu vylepšit. Vypršel čas, poděkoval jsem všem za zpětnou vazbu, svůj návrh podle ní upravím.

No dobře, celý tento příběh jsem si vymyslel, nicméně jsem zažil pár podobných diskuzí. Obsah byl výrazně méně absurdní, ale průběh se moc nelišil. Někdo přijde s dobře míněným návrhem, rozpoutá se diskuze o detailech, ale nezazní to nedůležitější – jaký problém nám to vyřeší.

Proč je to tak důležité? Protože každá změna něco stojí a my máme omezené množství času, duševní energie, pozornosti a dalších zdrojů. Musíme si proto vybírat. Samozřejmě, pokud je to malá změna, třeba na úrovni týmu nebo jednotlivce, tak ji můžeme udělat bez většího přemýšlení. Když se rozhodnu, že mi větší úspěchy u žen zajistí nošení růžových ponožek, tak mě to moc nestojí. Ale i tak je dobré vědět, proč změnu dělám, abych mohl vyhodnotit jestli to pomohlo.

Horší je to s celofiremními aktivitami. Ty nemůžeme dělat jen tak. Ty jsou vždy nákladné už jen v komunikaci, vysvětlování, překonávání odporu, učení se novým věcem. U takovýchto změn nestačí vědět co zlepší, musíme vědět jaký problém vyřeší. Pokud chystáte velkou změnu jen kvůli drobnému zlepšení, tak je velká šance, že napácháte víc škody než užitku.

Takže u každé větší změny prosím ptejte „Jaký problém tím vyřešíme?“ před tím, než se vrhnete do řešení detailů. Pokud se vám nedaří na tuto otázku jednoznačně odpovědět tak se vám pravděpodobně změna nevyplatí. Ale pozor, jak už jsem tu kdysi psal, je jednoduché najít problém pro řešení, které mám zrovna v hlavě. Chci zavést výložky, tak najdu problém – nevím kdo má jakou roli a v jakém týmu dělá. Nemusím to dělat záměrně nebo se zlým úmyslem, tak prostě můj mozek pracuje. Proto je dobré se zamyslet, jestli se jedná o problém, který nás opravdu pálí natolik, že ho stojí za to řešit na celofiremní úrovni.

Práce = úkoly + kaizen

Friday, February 27th, 2015

Na tento vzorec jsem nedávno narazil v knížce Lead with Respect. I když je to takový překladatelský oříšek, v originále job = work + kaizen, tak myšlenka za ním je jednoduchá. Naše práce se skládá ze dvou stejně důležitých částí. Jednou je plnění úkolů, samotná pracovní činnost, to za co nás platí. U programátorů je to programování. To je jasné. Na co se ale často zapomíná, je druhá část, neustálé zlepšování se – kaizen. To by také mělo být nedílnou součástí pracovního dne. Důvod je jednoduchý. Věci mají tendenci se samy od sebe zhoršovat. Náš skvělý kód se nějakým zázračným způsobem přes noc zkazí. Technologie se posouvají vpřed. Lidi zapomínají. Co včera platilo, dneska už neplatí. Co včera fungovalo, dneska už nefunguje. Proti těmto tendencím musíme vědomě, systematicky, dennodenně bojovat.

I když ten vzorec platí stejně dobře pro jednotlivce jako pro celé firmy, chtěl bych se zamyslet nad tím, co to znamená pro scrumový tým.

Co jsou úkoly je jasné. To jsou věci z backlogu, věci, které po týmu někdo chce. Kde je ale ten kaizen? Je to ta retrospektiva jednou za čtrnáct dnů? Těžko. Smutnou pravdou je, že kaizen v mnoha týmech chybí. Není se čemu divit, ono je to takové nehmatatelné a těžko popsatelné. Vždyť na to ani nemáme pořádné slovo. Je ohromě snadné sklouznout do stavu, kdy tým jenom plní úkoly, které mu přichazí z backlogu. Vždyť to je důvod, proč ten tým vůbec existuje.

Takže se nemůžeme divit, když si někdo myslí, že by úplně všechna práce měla být v backlogu. Včetně refaktoringu, vylepšování infrastruktry nebo zlepšování testů.

Mě připadá, že je to lepší dělat jinak. Je mnohem jednoduší zařídit, aby měl tým na kaizen čas. Dá se snížit zátěž (velocity) týmu tak, aby měl ve většině sprintů časovou rezervu a tím pádem čas na kaizen. Co si ve zbylém čase bude tým dělat, je jen na něm. Může refaktorovat, zlepšovat automatizaci, něco si zkoušet, učit se. Je to oddělená část rovnice, product owner rozhoduje o úkolech, o kaizenu si rozhoduje tým sám. Proč? Protože tým nejlíp ví, kde ho tlačí bota. Je to samoorganizující se tým, proč by mu měl někdo kecat do toho, jak se má zlepšovat?

Snížení zátěže týmu je ta jednodušší část. Ta těžší část je naučit se to zlepšování samotné. Většina lidí to jednoduše neumí (mě nevyjímaje). U refaktoringu je to jednoduché, z ošklivého kódu udělám hezčí. Co ale takové to zlepšovaní procesu, toho jak fungujeme jako tým, ten původní význam slova kaizen? To jsme nikdy nedělali, nikdo nás to nikdy neučil a ošklivě v tom tápeme. Plnění úkolů je mnohem jednodušší a uspokojivější. Proto si musíme neustále připomínat, že práce = úkoly + kaizen.

Agile je světonázor, co s tím?

Wednesday, January 14th, 2015

Světonázor je více či méně koherentní chápání podstaty reality, které pomáhá jeho držitelům interpretovat nové informace ve světle jejich předsudků. Střety mezi světonázory nemohou být ukončeny jednoduchým odovláním se na fakta. I když se soupeřící strany shodnou na faktech, nemusí se shodnout na závěrech kvůli rozdílům v předpokladech. Michael Lind

Každý z nás má nějaký světonázor. Někdo věří, že existuje Bůh, někdo že ne. Někdo věří, že svět bude bezpečnější, když budeme mít všichni bouchačku, někdo že ne. Někdo věří, že funguje evoluce, někdo věří, že byl svět stvořen za šest dní. Podobných příkladů si určitě sami vymyslíte spoustu. Na světonázoru je zajímavé to, že je to něco uvnitř nás, na co mají fakta a realita velmi malý vliv. Naopak, světonázor ovlivňuje to, jak realitu vnímáme. Navíc je hrozně těžké si představit opačný pohled na věc. Říkáte si, jak se ten druhý může tak moc mýlit v tak evidentní věci.

Včera mi došlo, že agilní přístup je taky světonázor. Někteří lidé prostě věří tomu, že lidi jsou důležitější než procesy. Že je potřeba dělat chyby, abychom se mohli učit. Že je potřeba dát lidem autonomii, aby ze sebe mohli vydat to nejlepší. Jednoduše věří ve spoustu věcí. Když v ně věří, tak vidí spoustu příkladů, které jim ten pohled potvrzují. Nejen to co vidí kolem sebe, ale i každá knížka, každá přednáška jim říká, že mají pravdu.

Pak jsou ale lidé, kteří mají jiný světonázor. Věří, že je lidi potřeba řídit, říkat jim jak dělat svoji práci. Že je nejdůležitější, aby bylo všechno standardizované a zaškatlukované. Tito lidé zase vidí spoustu důkazů pro to, že mají pravdu oni.

Bohužel rozdíly ve světonázorech vedou ke sporům. Navíc k takovým, které se špatně řeší. Představme si, že někdo udělá chybu. Člověk s agilním přístupem by měl začít pátrat po příčinách. Měl by to brát jako příležitost k učení. Pro člověka s opačným pohledem na věc, jde o selhání, které je přirozené řešit procesem. Když se ho zeptáte, jestli si zkusil přesně pojmenovat ten problém a odhalit příčiny, tak se na vás kouká jako na blázna. Vždyť stačí napsat do dokumentu, že se lidi mají chovat tak a tak, a oni se tak chovat začnou. Když nepomůže dokument, tak kontrolní mechanismus zabere určitě. Proč to zbytečně komplikujete?

No jo, ale co s tím? Jelikož jsem známý průkopník slepých uliček, tak vám řeknu co nezabírá.

Logická argumentace
S tím jsem hrozně bojoval. Pořád jsem si myslel, že když to dokážu dost dobře vysvětlit, tak přeci musí pochopit, že mám pravdu. Vždyť je to tak evidentní. Bral jsem jako svoje selhání, že nedokážu předat to, proč musíme dát lidem co největší autonomii. Teď mi došlo, že jsem měl stejnou šanci na úspěch, jako kdybych chtěl Václavu Klausovi dokázat globální oteplování.

Ostrá letáková kampaň

Když to nedokážu vysvětlit já, tak to nechám na autoritách. Stačí kolegům jenom podstrčit knížku nebo jim pustit video a oni pochopí, že jak moc se mýlí. No jo, ale když jde o střet světonázorů, tak to nemůže zabrat. Naopak, často to pochopí „špatně“ a nejdou si tam důkazy pro to svoje. Dochází mi, že jsem působil jako Jehovista – úplně se vidím jak stojím u východu z metra a mám stojan s publikacemi o agile zdarma.

Takže vím co nefunguje, bohužel ale nevím co funguje. Lidi svůj světonázor můžou změnit, ale musí to vyjít z nich, zevnitř. Jediné co mě napadá je naučit se s tím žít a jít příkladem. Neznamená to, že radostně přijmu jakýkoliv proces, ale snad budu víc chápat, jak někdo tak chytrý, může přijít s věcí, která mi vůbec nedává smysl. Jednoduše má jiné vnímání reality.