Archive for the ‘Agile’ Category

Jaké potřebuji zadání

Monday, March 11th, 2019

V poslední době často řeším, jaké bych chtěl dostávat zadání. Došel jsem k tomu, že správné zadání má mít právě tyto dvě části:

  1. Popis problému, který potřebujeme vyřešit.
  2. Business metrika, kterou změříme, že se to povedlo.

Zní to jednoduše, ale nám se to ne a ne podařit. Pojďme se na to podívat postupně. Místo popisu problému stále dostáváme řešení. Místo „zákazník netuší, co má udělat na registračním formuláři“ dostáváme „tlačítko 'Odeslat' zvýrazněte červenou barvou“. Místo „potřebujeme ušetřit výdaje na ministerstvech“ dostáváme „postavte vládní čtvrť v Letňanech“.

I když se mi zdá rozdíl mezi popisem problému a řešením zjevný, lidi z nějakého důvodu prostě nejsou schopni se u popisu problému udržet a stále sklouzávají k řešení. Než se podíváme na důvody, proč to tak bývá, řekněme si, proč nechci přicházet k hotovému řešení.

Když dostanu připravené řešení, tak s ním často nesouhlasím. Často totiž nedává technicky nebo dokonce logicky smysl. Napadl mě následují příklad, představte si, že navrhujete auta a přijde vám požadavek – do okna spolujezdce vyrobte uzavíratelný otvor o průměru 18,7 cm.

Pokud se vám něco podobného stane, máte v podstatě jenom dvě špatné možnosti. Můžete to řešení napadnout a říci, že je potřeba vymyslet jiné. Nebo můžete sklapnout podpatky, udělat to podle zadaného řešení i když nechápete proč to děláte a technicky vám to nedává smysl.

Změna zadaného řešení je často hrozně politicky složitá, spoustu lidí na něm strávilo spoustu času, dohodlo se na tom několik vrstev managementu, už se to slíbilo zákazníkovi a teď nějaký hloupý programátor přijde s tím, že by to dělal jinak? Proč se sakra ptáš, na to jaký problém tím chceme vyřešit? Prostě udělej v okně spolujezdce otvor o průměru 18,7 cm a přestaň klást hloupé otázky. Víš kolik času jsme strávili rozhodováním, jaký má být poloměr té díry? Že to nejde? Tvoje práce je tyto drobné technické detaily řešit.

Pokud najdeme odhodlání navrhované řešení zpochybnit, potřebujeme nejdřív zjistit popis problému. Proč by chtěli mít díru v okénku? Naštěstí se můžeme někoho zeptat. „Proč chtějí díru v okně spolujezdce?“ „No, náš důležitý zákazník chce vozit dlouhé tyče, do auta se jim nevejdou, tak je chtějí držet rukou podél auto venku z okénka. Ale když mají otevřené okénko, tak jim dovnitř fouká.“ (XY problem) V těchto okamžicích si vzpomenu na strýčka Boba, který říká, že profesionál se pozná podle toho, že umí říci zákazníkovi „ne“. Takže profesionálně řeknu „ne“ a jsem označen za negativního. Nicméně je to pro mě lepší než druhá alternativa, udělat něco, co nedává smysl.

Abych to shrnul, pokud mě stavíte k hotovému řešení, nutíte mě buď vám to řešení rozbít nebo udělat něco, co firmě dříve nebo později uškodí. U díry v okénku se ty škody dají celkem slušně vysvětlit, dopad kupení hacků na hacky v složitém programu se vysvětluje podstatně hůř.

Tady arogantně předpokládám, že řešení, které přijde od neprogramátora musí být špatně. Často špatně je a to ze dvou jednoduchých důvodů. Programátoři často bývají jediní, koho napadne se ptát, co se bude dít v okrajových případech. Co se stane, když vypadne připojení v internetu v tomto okamžiku. Jak napravíme data, když operátor do toto políčka napíše špatné číslo. Co budeme dělat, když se k tomuto odkazu dostane zlý hacker. Co se stane, když držíte rukou tyč venku z okna a nabouráte? Programátoři se na takovéto otázky ptají, protože musí, potřebují to pro svoji práci. Pamatuji jen pár neprogramátorů, kteří měli podobné uspořádání mysli.

Druhý důvod souvisí. Software je celkem složitá věc, chování nejen v okrajových případech bývá komplikované a nikdo nemá šanci si zapamatovat, jak se vlastně ta vaše aplikace chová za všech okolností. To je ale informace, kterou nutně potřebujete vědět, když vymýšlíte změny. Programátor se může podívat do kódu, kde to v lepším případě zjistí. Lidi, kteří neumí číst kód nemají šanci se těmto důležitým informacím dostat.

Nicméně předpokládejme na chvíli, že máte super analytika, který všechno tajemná zákoutí vaší aplikace udrží v hlavě nebo v dokumentaci a donese vám perfektní řešení. I tak je to špatně. Když neznám problém, který řeším, tak pracuji naslepo, nevím proč dělám to dělám, měním se v robota (nebo lumíka) Když hádám, který problém řeším, můžu to uhodnout špatně a tím pádem to naimplementovat špatně. Když nechápu proč chtějí díru v okénku, tak ji pravděpodobně udělám na špatném místě, takže skrz ní ruka ani prostrčit nepůjde.

Nevýhod hotových řešení je víc, nezbývá mi tu na ně ale místo, takže si je doplňte za domácí úkol. Pojďme se teď radši zamyslet, proč je tak těžké se udržet u popisu problému.

Tichá pošta

U nás se to děje především kvůli tiché poště. Obchodník řeší se zákazníkem jeho problém. Zákazník už má samozřejmě v hlavě nějaké řešení. Obchodník si pak sedne s produktového manažerem, kde si buď řešení potvrdí nebo vymyslí lepší. Proberou to se zákazníkem, ten jim to schválí, vytesá se to do kamene a teď už jen zbývá to naimplementovat.

Tento scénář má mnoho variací, místo zákazníka může být management, místo produktového manažera analytik, místo tesání do kamene je obvyklejší grafický návrh, ale všechny ty scénáře mají jedno společné. K lidem, kteří to budou dělat a kteří celému systému obvykle rozumí nejvíc, se to dostane až když je to celé vymyšlené.

Řešení hledá problém

Abych se netrefoval jen do cizích řad, tohle se děje často vývojářům. Máme v hlavě řešení, ale nemáme k němu problém. Nemusí to být zrovna vládní čtvrť, může to být nejnovější knihovna nebo jiný hype. Pokud jste někdy ve vaší firmě slyšeli „musíme najít něco, na co bychom použili strojové učení“ tak víte o čem mluvím. U nás to většinou skončí tím, že zkusíme napsat popis problému, který bychom strojovým učením mohli vyřešit. Poté většinou zjistíme, že se daný problém dá řešit lépe nebo že ten problém vlastně nemáme.

Vymýšlení řešení je přirozené

No a to nejtěžší na konec. Lidská mysl je stoj na řešení problémů. Je tak tak dokonalá, že když žádný problém nemá, tak problémy vymýšlí, aby měla co řešit. Je hrozně těžké se udržet u popisu problému. Je těžké říci „můj problém je takový a takový“, je pro nás přirozenější říci „chci to a to“. Je těžké říci „nerozumím tomuto formuláři“, říkáme „měli byste prohodit tato dvě políčka“. Každý chce přispět svým nápadem, takže se udržet u popisu problému je opravdu náročné i když lidi přesvědčíme, že je to nezbytné.

Zkuste si následující hru, podívejte se do vašeho backlogu a spočítejte kolik je tam lístečků s popisem problému a kolik čistě s popisem řešení. U těch popisů řešení zkuste zformulovat popis problému. U kolika z nich to dokážete u kolika z nich si nejste jisti? U těch, u kterých to dokážete, zkuste narychlo vymyslet alternativní řešení. Kolik z nich bude lepších, jednodušších, levnějších?

Příště se podíváme na druhý bod, business metriku, kterou to všechno změříme.

Jak zrychlit vývoj

Sunday, November 6th, 2016

Představte si, že jste antropolog, který byl vyslán ke kmeni programátorů, aby vyzkoumal, jak zrychlit jejich práci.

Nejjednodušší je, začít daný kmen pozorovat. Máme štěstí, o programování žvaní téměř bez přestání. Vypadá to, že nejdůležitější je, jestli se používají mezery nebo něco, čemu říkají tabelátory. Tak ne, nejdůležitější je psát funkcionálně, stav by měl být prohlášen za tabu. Aha to asi taky ne. Že by řešením bylo zbavit se typů? Nebo je naopak zavést? Co domorodec, to názor.

Také jim můžeme položit následující dvě otázky

  1. Kdybyste si mohli volně vybrat technologie pro příští projekt, o kolik byste byli rychlejší?
  2. Pokud byste psali váš současný projekt se současnou technologií znovu od začátku, o kolik byste ho udělali rychleji?

Nevím jak váš, kmen, ale u toho mého by výběr správné technologie moc velké zrychlení nepřinesl. To se samozřejmě může lišit, pokud děláte v korporaci, která vás nutí používat nepoužitelné nástroje, tak přechod na něco příčeňejšího může přinést docela dost. Něco jako když vás nutí hrát basketbal ve svěrací kazajce a pak vám uvolní jednu ruku. Ale u nás ostatních, technologie a programovací finty už tak zásadní přínos obvykle nemají. Něco jako, když jsme doteď hráli bosí a dostaneme super boty. Pomůže to, ale pokud nedokážeme trefit koš, tak zas ne o tolik.

Co odpověď na druhou otázku? To je jiná. Kdybychom současný projekt dělali znovu, tak bychom se vykašlali na tuhle funkcionalitu, protože jsme ji nakonec stejně vymazali, zeptali bychom se finančního ředitele na jeho názor mnohem dřív, takže bychom nemuseli půlku aplikace úplně předělávat. Možná bychom se do toho projektu vůbec nepustili, protože bychom věděli, jak neuvěřitelně nákladné to nakonec bude.

Proč bychom ten samý projekt psali po druhé mnohem rychleji? V čem je ten rozdíl? V tom, že se při implementaci projektu hlavně učíme. Ano, navenek to vypadá, že hlavně píšeme kód, ale největší fuška je v učení se. Učíme se co zákazník chce. Učíme se jak to sakra zaintegrovat do té hromady čehosi, co už ve firmě máme. Učíme se, jak komunikovat se svými kolegy. Učíme se jak ten systém provozovat. Učíme se jak to efektivně nasazovat. Pořád se prostě jen něco učíme.

Ano, psaní kódu je důležité, je to náš hlavní užitečný výstup, ale není to to, co nás brzdí. Sebelepší programovací prostředí, které mi bude číst myšlenky a generovat podle nich kód mi nepomůže, pokud nevím co mám dělat. Možná vás to překvapí, ale nepomůžou mi dokonce ani mikroservices.

Proč to píšu? Přijde mi, že si to lidé neuvědomují. Jeden můj výše postavený kolega se nám snaží pomoci tím, že chce některou naší méně důležitou programovací práci hodit na někoho mimo tým. Prostě někoho najmeme a o nám to naprogramuje. Jednoduché jako facka. Není. Psaní kódu je bohužel ta nejméně problematická část. Nejtěžší je vymyslet co to má dělat, jak se to má napojit, jak to provozovat a udržovat. To se outsourcovat nedá. Psaní kódu je navíc to co nás na tom baví, takže by nám zůstaly ty věci kolem. Programování by si slízl někdo jiný. Odporná představa.

Důležitost učení si ale neuvědomují ani programátoři. Ti stále vedou své žabomyší války o tom, jestli je lepší Emacs nebo Vi, jestli mají ukládat data do SQL nebo NoSQL, jestli mají používat Docker nebo nevím co. Něco z toho jsou užitečné debaty, ale dokud se ve stejné míře nevěnují i tomu, jak se lépe učit i ty nezáživné neprogramovací věci, tak jsou to debaty bezpředmětné. Lepší technologie mi může pomoci vyndat ze svěrací kazajky i tu druhou ruku, ale když nebudu mít zájem učit se pravidla hry a nepochopím, že tu skákavou kulatou věc mám dostat do té obroučky co visí nesmyslně vysoko nad hřištěm, tak jen budu pokračovat ve zmateném pobíhání po hřišti. Nejspíš mě to bude víc bavit, ale výsledek nebude o moc lepší.

Důležité je i to, co neuděláte

Tuesday, January 19th, 2016

Když se jednoho slavného sochaře zeptali, jak pracuje, řekl jim že to je jednoduché. Stačí z bloku kamene odseknout všechny ty části, co nejsou socha. Zbavíte se zbytečných částí a uprostřed vám zbude to důležité.

Došlo mi, že to samé platí i u software. Je nesmírně důležité si vybrat co nedělat. Máme nepřeberné množství věcí, které naše aplikace může dělat, nespočet nápadů které můžeme implementovat. Zároveň ale máme omezené množství času a kapacity, musíme si proto moc pečlivě vybírat co dělat a co ne.

Přistihl jsem se, že moje přirozená reakce je přesvědčovat lidi, aby se nepouštěli do nových věcí a radši použili to co máme. Nebo přinejmenším, aby to co chtějí udělat, výrazně zjednodušili. A dokonce mi to i dělá radost. Jsem mnohem radši, když někoho přesvědčím, aby něco neudělal, než když mu pomůžu vymyslet jak to udělat. Většinou mi na to stačí pár dobře mířených otázek typu „Co nám to přinese?“, „Opravdu to potřebujeme?“ nebo „Jak se to bude používat?“

Přijde mi, že v naší branži máme sklon dělat věci moc složitě. Slyšíme náznak problému a už nám to v hlavě jede. Začneme si stavět vzdušné zámky, začneme vymýšlet jak to udělat co nejelegantněji, tak aby to bylo super efektivní a ideálně tak abychom využili tu poslední cool technologii. Často přeskočíme fázi kdy bychom se měli zamyslet, co za problém vlastně chceme řešit a jestli to nejde jinak.

Myslel bych si, že jsem líný, ale podobný přístup pozoruji i u svých výrazně pracovitějších kolegů. Nedávno se kolegovi podařilo snížit odhady jednoho řešení na třetinu tím, že vymyslel fintu jak většinu z té práce neudělat a přesto vyřešit problém. To je něco, co nepodchytíte žádným review, nepopíšete metrikou, nenapíšete si to do životopisu, zákazníci se o tom nedozví a přesto je to strašně důležité. Je to ta část kamene kterou odseknete, ta část práce kterou neuděláte.