Oko a mozek mají mezi sebou dohodu. Mozek souhlasí s tím, že bude věřit tomu co oko vidí, ale na oplátku oko souhlasí s tím, že bude koukat jen na to, co chce mozek vidět.
Daniel Gilbert, Stumbling on Happiness

V poslední době často narážím na ideální svět. Lidé v tomto ideálním světe čtou dokumentaci, programátoři používají API tak jak mají, prohlížeče dodržují specifikace, lidé nedělají chyby a chovají se racionálně, zadání zůstávají konstantní, holky vám samy skáčou kolem krku a pečení holuby lítají sami do huby. Krásná představa, skoro jako Utopie kolegy Platóna.

Problém je, že se jedná pouze o představu. Nic z toho, co se děje v ideálním světe, se neděje v realitě. Opravdu nic. To samozřejmě všichni víme, ale ani to nám nebrání v tom, chovat se tak, jako by ideál a realita byli jedno a totéž.

Občas někoho vidím divit se, jak to, že jeho kolegové něco nevědí. Vždyť to přeci napsal do dokumentace, kterou po něm sami chtěli. Jak je tedy možné, že ji nečetli?

Protože lidi nečtou! Bez ohledu na to, že to po vás chtěli sepsat, že jste s tím strávili spoustu času a práce. Prostě nečtou. Tečka. Vykřičník. Je je fakt, s kterým se nedá nic dělat. Slovy klasika, můžeme o tom diskutovat, můžeme o tom vést spory, můžeme s tím nesouhlasit, ale to je tak všechno, co se proti tomu dá dělat.

“PLEASE READ THIS OWNER’S MANUAL
BEFORE UNPACKING THE DEVICE.
You’ve already unpacked it, haven’t you? You’ve unpacked it and plugged it in and turned it on and fiddled with the knobs, and now your four-year old child, the same child who once shoved a Polish sausage into your new VCR and pressed fast forward, this child is also fiddling with the knobs, right? We might as well just break these devices right at the factory before we ship them out, you know that?”

Samozřejmě toto není jediný příklad. Například s dodržováním standardů a kontraktů API je to podobné. Když programátoři chtějí použít nějakou knihovnu, tak to prostě zkouší, dokud to nezačne fungovat. Jakmile to začne fungovat, tak toho nechají. Nezajímá je, co je v dokumentaci nebo nedejbože ve standardech. Tak to prostě je. Chovám se tak já, chovají se tak vaši kolegové, vaši zákazníci, prostě všichni, až na pár podivných výjimek.

A tím se dostávám k tomu, proč to vlastně všechno píšu. Je to takový můj první krok k pokusu o akceptaci reality. Z vlastní zkušenosti vím, jak je to těžké nežít v ideálním světě. Často se sám přistihnu při tom, jak se divím, že se lidé (mě nevyjímaje) chovají iracionálně. Nebo něco ťukají do počítače, když na schůzi mluvím. Nebo naprosto, ale naprosto špatně chápou mé skvěle vyargumentované články na blogu a naprosto, ale naprosto falešně je vykládají. Nemluvě o tom, že se uživatelé mých skvělých knihoven ptají na něco, co mají naprosto jasně napsané v dokumentaci. Hrůza. Skoro jako bych žil v reálném světě.

A aby toho nebylo málo, akceptace reality není všechno, je to jen první krok. Správně bychom podle toho měli také konat. Například bychom neměli rozbíjet klientům kód, pod hloupou záminkou, že nedodržují standardy. Ano, ve standardu je napsáno, že můžeme vracet také nějaké jiné návratové kódy než zrovna vracíme. Ale to nás neopravňuje k tomu najednou změnit chování a tím všechny naštvat. Prostě žijeme v realitě a klienti s tím nepočítají.

Nebo jiný příklad. Když něco přednášíme, měli bychom se snažit to udělat co nejzajímavější. V ideálním světe by samozřejmě všichni chtěli poslouchat co jim chceme zdělit, v realitě ale mají za sebou těžký den a sami dobře víte jak je snadné při přednášce se začít dloubat se v nose a přemýšlet o vaší krásné sousedce.

Takže tímto vyhlašuji válku ideálnímu světu a chtěl bych vás, ale hlavně sebe poprosit, přestaňme snít a začněme přijímat realitu.