Světonázor je více či méně koherentní chápání podstaty reality, které pomáhá jeho držitelům interpretovat nové informace ve světle jejich předsudků. Střety mezi světonázory nemohou být ukončeny jednoduchým odovláním se na fakta. I když se soupeřící strany shodnou na faktech, nemusí se shodnout na závěrech kvůli rozdílům v předpokladech. Michael Lind
Každý z nás má nějaký světonázor. Někdo věří, že existuje Bůh, někdo že ne. Někdo věří, že svět bude bezpečnější, když budeme mít všichni bouchačku, někdo že ne. Někdo věří, že funguje evoluce, někdo věří, že byl svět stvořen za šest dní. Podobných příkladů si určitě sami vymyslíte spoustu. Na světonázoru je zajímavé to, že je to něco uvnitř nás, na co mají fakta a realita velmi malý vliv. Naopak, světonázor ovlivňuje to, jak realitu vnímáme. Navíc je hrozně těžké si představit opačný pohled na věc. Říkáte si, jak se ten druhý může tak moc mýlit v tak evidentní věci.
Včera mi došlo, že agilní přístup je taky světonázor. Někteří lidé prostě věří tomu, že lidi jsou důležitější než procesy. Že je potřeba dělat chyby, abychom se mohli učit. Že je potřeba dát lidem autonomii, aby ze sebe mohli vydat to nejlepší. Jednoduše věří ve spoustu věcí. Když v ně věří, tak vidí spoustu příkladů, které jim ten pohled potvrzují. Nejen to co vidí kolem sebe, ale i každá knížka, každá přednáška jim říká, že mají pravdu.
Pak jsou ale lidé, kteří mají jiný světonázor. Věří, že je lidi potřeba řídit, říkat jim jak dělat svoji práci. Že je nejdůležitější, aby bylo všechno standardizované a zaškatlukované. Tito lidé zase vidí spoustu důkazů pro to, že mají pravdu oni.
Bohužel rozdíly ve světonázorech vedou ke sporům. Navíc k takovým, které se špatně řeší. Představme si, že někdo udělá chybu. Člověk s agilním přístupem by měl začít pátrat po příčinách. Měl by to brát jako příležitost k učení. Pro člověka s opačným pohledem na věc, jde o selhání, které je přirozené řešit procesem. Když se ho zeptáte, jestli si zkusil přesně pojmenovat ten problém a odhalit příčiny, tak se na vás kouká jako na blázna. Vždyť stačí napsat do dokumentu, že se lidi mají chovat tak a tak, a oni se tak chovat začnou. Když nepomůže dokument, tak kontrolní mechanismus zabere určitě. Proč to zbytečně komplikujete?
No jo, ale co s tím? Jelikož jsem známý průkopník slepých uliček, tak vám řeknu co nezabírá.
Logická argumentace
S tím jsem hrozně bojoval. Pořád jsem si myslel, že když to dokážu dost dobře vysvětlit, tak přeci musí pochopit, že mám pravdu. Vždyť je to tak evidentní. Bral jsem jako svoje selhání, že nedokážu předat to, proč musíme dát lidem co největší autonomii. Teď mi došlo, že jsem měl stejnou šanci na úspěch, jako kdybych chtěl Václavu Klausovi dokázat globální oteplování.
Ostrá letáková kampaň
Když to nedokážu vysvětlit já, tak to nechám na autoritách. Stačí kolegům jenom podstrčit knížku nebo jim pustit video a oni pochopí, že jak moc se mýlí. No jo, ale když jde o střet světonázorů, tak to nemůže zabrat. Naopak, často to pochopí „špatně“ a nejdou si tam důkazy pro to svoje. Dochází mi, že jsem působil jako Jehovista – úplně se vidím jak stojím u východu z metra a mám stojan s publikacemi o agile zdarma.
Takže vím co nefunguje, bohužel ale nevím co funguje. Lidi svůj světonázor můžou změnit, ale musí to vyjít z nich, zevnitř. Jediné co mě napadá je naučit se s tím žít a jít příkladem. Neznamená to, že radostně přijmu jakýkoliv proces, ale snad budu víc chápat, jak někdo tak chytrý, může přijít s věcí, která mi vůbec nedává smysl. Jednoduše má jiné vnímání reality.
