Zrovna čtu zajímavou knížku. No a protože si potřebuji urovnat myšlenky, tak vám o ní píšu i když ji ještě nemám dočtenou. Kniha se jmenuje Punished by Rewards a napsal ji Alfie Kohn. Jak název napovídá, není to o počítačích, ale o lidech. Je to souhrn výzkumů o motivaci a docela těžko se to čte. Částečně proto, že je to na můj vkus psáno trochu suchopárně, až vědecky. Ale hlavně proto, že to o čem se tam píše se člověku těžko vstřebává.
Jak už název napovídá, je to kniha o škodlivosti odměn. A to jak při výchově dětí doma, ve škole, ale i při motivaci lidí v práci. Celé je to o tom, že existují dva druhy motivace, vnitřní a vnější.
Vnitřní motivace znamená, že něco dělat chci, protože mě to baví, nacházím v tom uspokojení a podobně. Vnější motivaci přichází z venku a to buď ve formě odměny nebo trestu. Většinou protože po mě někdo chce abych něco udělal.
No a celá kniha je o tom, jak vnější motivace nefunguje. Prostě, když mi někdo nabídne spoustu peněz, tak mě to nepřinutí pracovat lépe. Když mě někdo bude něčím hrozit, nestanu se tvořivějším a šikovnějším. Když to člověk takhle napíše tak to zní jako pitomost. Vždyť se s odměnami setkáváme celý život, proč by je lidi používali, když nefungují?
Ono se nedá říci, že by tak úplně nefungovaly. Odměny jsou super, když chci někoho donutit aby dělal to co mu řeknu. Bohužel ho ale nedokáží donutit k tomu aby dělal to co chci. V tom je docela rozdíl.
Hodně zajímavý je vztah mezi odměnami a výkonností. Odměnou mohu zvýšit výkonnost u jednoduchých opakujících se činností. A to jen krátkodobě. Výzkumem bylo naopak dokázáno, že u činností vyžadujících kreativitu jsou odměny dokonce škodlivé. Krátkodobě zvýší kvantitu na úkor kvality, ale ani to zvýšení kvantity netrvá moc dlouho. Když se nad tím člověk tak zamyslí tak to docela dává smysl. Představte si, že by se česká Java komunita rozhodla mi za mé skvělé články platit. K čemu by to vedlo. Pokud by ta odměna byla hodně zajímavá, tak bych psal víc článků. Ale jelikož jsem vykuk, tak bych je psal samozřejmě kratší. Po nějaké době by mi došla inspirace, tak bych tak něco psal, abych dostal odměnu. Po nějaké době by mě to začalo asi dost nudit a kvalita i kvantita by šla ještě víc dolů. To je samozřejmě jenom smyšlený příklad, v knize můžete najít výsledky desítek výzkumů, které pozorují podobné důsledky.
Nejen to. Bylo pozorováno, že když někoho za něco odměním, tak mu to znechutím. Nejvíc mě zaujal výzkum, kdy jedné skupině dětí slíbili, že když budou chvíli kreslit voskovkami, tak si za odměnu budou moci kreslit fixami. Druhé skupině naopak slíbili, že když budou chvíli kreslit fixami, tak budou moci za odměnu kreslit voskovkami. I po dlouhé době první skupina radši kreslila fixami a druhá voskovkami. No taky zkoušeli dětem slíbit, že když teď snědí zmrzlinu, tak si za odměnu budou moci dát kyselé rybičky, ale tomu se jen smály a na zmrzlinu nezanevřely.
Samozřejmě je tu také negativní dopad odměn na ty, kteří ji nedostali, je tu negativní vliv na spolupráci a podobně. Zajímavý je i fakt, že odměny ignorují příčiny. Když moji zaměstnanci špatně pracují, tak jim mohu zkusit před nosem zamávat odměnou. Ale nebylo by lepší přijít na to proč špatně pracují? Třeba to má objektivní příčiny, které by se daly odstranit.
To mě přivádí k tomu, co používat, když jsou odměny tak špatné? Jak lidi motivovat? Odpověď zní lakonicky: „Nemotivujte je“. Prostě se snažte zařídit, aby se zajímali o to co dělají, aby je to bavilo a uspokojovalo. Pak to budou dělat dobře a kvalitně. Zařídit aby lidi bavilo to co po nich chceme je hodně těžké, v knize se dočtete jak tomu pomoci. Docela pěkně se to překrývá s triky, které používají agilní metodiky. Znáte to, nechte lidi vybírat si a řídit svoji práci, nechte je spolupracovat a podobně.
Samozřejmě to neznamená, že bych měl pracovat zadarmo. Na to zapomeňte. Autor ale klade důraz na to, aby se odměna co nejvíce oddělila od úkolu. Zjednodušeně řečeno, aby lidi dostávali plat, ale aby to bylo co nejvíce odděleno od toho co dělají.
Což mě vede k tomu, s čím mám v knize největší problém. Autor mě přesvědčil, že mávat lidem odměnou před nosem nevede k lepším výsledkům. Spíše naopak. Ale kdyby to byla pravda tak by to znamenalo, že komunismus nebyl zas tak špatný nápad. A to jak z historie víme, pravda není. V realitě lidi prostě chtějí mít víc něž soused, chtějí být pochváleni před nastoupenou jednotkou, chtějí dokázat světu, že jsou nejlepší. Tak nevím. Je lepší odměňovat lidi podle zásluh nebo všechny stejně? Ale abych nekončil tak rozpačitě tak provedu důkaz anekdotou (hodně volně přeloženo z knihy):
Byl jednou jeden dědek. Bydlel nedaleko od školy a každé odpoledne na něj kolemjdoucí školáci hulákali a nadávali mu. Jednoho dne dědek vyhlásil, že každý, kdo mu zítra přijde nadávat, dostane dvacet korun. Druhý den přišla hromada dětí, nadávali mu a on jim každému vyplatil dvacet korun. Potom co jim zaplatil, vyhlásil, že kdo přijde další den, dostane deset korun. No deset korun taky není k zahození, tak mu i další den přišla spousta dětí nadávat. Dědek vyhlásil, že kdo mu přijde nadávat zítra, dostane korunu. Děti na sebe nevěřícně koukali a říkali, „Na to zapomeň, za blbou korunu ti nikdo nadávat nebude.“