Když jsem tu onehdá psal, co všechno potřebujete, když chcete vylézt na osmitisícovku, tak jsem na něco zapomněl. Ano, potřebujete cíl, plán, zdroje, odhodlání a štěstí, ale je tu ještě něco, bez čeho se neobejdete – schopný organizátor. Někdo, kdo dohlédne na to, že cíl pořád platí, že se plán plní, a že jsou zdroje k dispozici. Někdo, kdo zařídí řešení nečekaných událostí, někdo, kdo dohlédne na to, že se spolu baví ti, co se spolu bavit mají a někdo, kdo dohlédne na všechny ty drobné detaily, které se ztrácí v poli problému někoho jiného.

V ideálním světě bychom organizátora nepotřebovali, lidi by dělali co mají, správně by si věci prioritizovali a dodržovali by termíny. Jenže v ideálním světě nežijeme. Takže potřebujeme někoho, kdo se bude ptát, jestli už máme koupené letenky, zamluvené šerpy a jestli máme dost peněz.

Píšu to tady samosebou proto, že se na organizátora často zapomíná i když děláme software. A přitom je to jednoduché. Pokud děláte něco netriviálního, potřebuje právě jednoho člověka, který bude mít na starost organizaci. Někoho, kdo dohlédne na to, že lidé dělají co mají, že je plán pořád ještě splnitelný, že se plní všechny milníky a že se mu lidi nepřesunuli na úplně jiný projekt. Je jedno, jestli takovému organizátorovi budete říkat project manager, scrum master nebo vrchní dozorce. Někoho takového jednoduše musíte mít. Pokud ho nemáte, tak počítejte s tím, že to co děláte, neskončí moc dobře. Co neskončí, ono to pravděpodobně vůbec nezačne.

V poslední době jsem viděl několik pokusů, jak se bez organizátora obejít. Všechny mají něco společného – nefungují. Uvedu tu pár z nich.

Napište to do mailu, wiky nebo issue tracking systému

Myšlenka je to jednoduchá. Někam napíšu co je potřeba udělat, pošlu to lidem kteří to můžou udělat, a oni to udělají. V čem je problém? Toto bohužel funguje jen u jednoduchých věcí a to ještě jenom za předpokladu, že ti lidé nemají nic jiného na práci. V reálném světě mají lidé úplně jiné priority a pokud si někdo nevydupe jejich čas, tak budou jednoduše dělat něco jiného. A i když ten čas mít budou, pořád potřebujete někoho, kdo to bude koordinovat, kdo bude v hlavě držet všechny závislosti a dohlédne na to, že se před B udělá A.

Způsobte jim bolest

Když ti zmetci nechtějí dělat, co po nich chci, tak jim způsobím bolest a tím je k tomu donutím. Řekněme, že po někom chci, aby vylepšil infrastrukturu. Tak mu tu stávající rozbiju, a tím ho donutím to napravit. Geniální. Až na to, že to nefunguje. Kdyby to ti lidé mohli napravit, tak už to dávno udělali. To že to ještě není, má pravděpodobně nějaké příčiny. A když jim s odstraněním těch příčin nepomůžete, tak to prostě nebude. Jediné čeho se dočkáte bude, že tu bolest vámi způsobenou přenesou na někoho jiného. V lepším případě na vás, v horším na zákazníka.

Takže abych to shrnul. Pokud se pokoušíte o něco netriviálního, musíte mít někoho, kdo to bude organizovat. Pokud ho nemáte, tak ho rychle začněte hledat nebo na ten projekt rovnou zapomeňte.

Lidé se obvykle neocitnou na vrcholku Mt. Everestu tak, že jenom bloumají kolem.
Zig Ziglar

Představte si, že chcete zdolat osmitisícovku. Co k tomu potřebujete?

Cíl

V první řadě potřebujete cíl. Vědět, že chci zdolat osmitisícovku nestačí, potřebuji vědět kterou. Nejen, že to potřebuji vědět já, potřebují to vědět všichni v týmu. Jinak se stane, že sice všichni skončíme v Himalájích, ale každý pod jiným kopcem.

Plán

Vědět, kterou horu chci zdolat nestačí, musím mít plán. Ne jeden, potřebuji jich několik. V první řadě rámcový. Musím vědět, kdy tam chci vylézt, jakým stylem tam chci vylézt a kolik na to asi budu mít peněz. Poté co v tom mám jasno, můžu plánovat detaily. Jak tam poletím, kde najmu šerpy, jak se budu aklimatizovat a podobně. Pak musím mít samozřejmě i detailní plán samotného výstupu. Jakou cestou půjdu, v kolik budu muset vstávat, v kolik musím být na vrcholu, abych měl šanci to přežít, co musím mít sebou a podobně. Je nutné si uvědomit, že čím podrobnější plán, tím větší šance, že nepřežije střet s realitou. Neznamená to ale, že nemám plánovat. Znamená to, že musím být připravený na změnu.

Zdroje

Zdolání osmitisícovky se samozřejmě neobejde bez zdrojů. Musím mít peníze na dopravu, nosiče, permity, vybavení a podobně. Hlavně ale potřebuji lidi. Musím mít někoho, kdo se v těch horách vyzná, lidi kteří umí lézt, lidi kteří umí zařizovat věci. V první řadě to musí to být ale lidé, na které se můžete spolehnout. Nesmějí mě nechat ve štychu při prvním problému.

Odhodlání

Když už se na tu zpropadenou horu rozhodnete vylézt, musíte mít odhodlání. Je poněkud trapné nad druhým výškovým táborem říci. Jé ona je tu zima a fouká. Mám hlad a píchá mě v boku. Nevrátíme se radši dolů? Tam je teplo a dobře. Stejně jsme měli radši lézt na Lhotse.

Štěstí

No a pak také potřebujete štěstí. Když bude špatné počasí, tak vám nepomůže ani svěcená voda. Sebelepší plán půjde do háje, sebelepší lidé budou bezmocní.

Důležité je si uvědomit, že potřebujete všechno předešlé. Pokud vám bude chybět jenom jedno z toho, tak se na střechu světa nepodíváte. Proč to tady vlastně píšu? Protože to samé platí i pro všechno ostatní, třeba i vývoji software.

Řekněme, že mám pomalý program a chci ho zrychlit.

Cíl

Potřebuji cíl. Zrychlení programu není cíl. Musím vědět, jestli chci zrychlit čas startu, nejčastěji používanou operaci nebo jenom celkový dojem. Můžu chtít všechno, ale pak je to stejné, jako když chci vylézt na všechny osmitisícovky. Jde to, ale musím je slézat jednu po druhé. Pokud nemám cíl, tak jsou všechny ostatní kroky zbytečné. Je to jako kdybyste se snažili jít pořád do kopce a doufali, že na nějakou osmitisícovku musíte přeci jednou vylézt. Vždyť se přeci tak snažíte.

Plán

Chcete něčeho dosáhnout? Udělejte si plán. Napište si kdy to budete chtít mít hotové, jaké kroky jsou nutné, kolik do toho můžete investovat. Postupně to zpřesňujte. Ano uděláte v tom chyby a realita se vám bude snažit podrazit nohy. Nevadí, alespoň budete vědět, jestli máte vůbec šanci cíle dosáhnout. A pokud ne, nevadí. Můžete si ještě zvolit jiný cíl nebo se poučit pro příště.

Zdroje

Stejně jako při lezení, se neobejdete bez zdrojů. Nestačí přikazovat. Nestačí říci, že je výkon aplikace důležitý. Nestačí opravdu moc moc chtít. Musíte na to dát lidi, kteří to dokážou a kteří na to budou mít čas. Jinak dopadnete jako tato slečna.

Odhodlání

Když už se rozhodnete něco udělat, tak je dobré v tom vytrvat. Ničemu moc nepomůže, když se v půlce rozhodnete, že vlastně potřebujete dělat něco jiného. Ano, občas dává smysl změnit cíl nebo upravit plán. Je ale podezřelé, když se vám to stane pokaždé. Pak asi něco děláte špatně.

Štěstí

No a pak také musíte mít štěstí. Jsou problémy které se řešit nedají, jsou okolnosti s kterými nic nenaděláte. Tak to prostě je.

Hmm, co tím vlastně chci říci? Asi jenom to, že pokud se vám něco nedaří, tak se zamyslete, jestli máte cíl, plán, odhodlání a zdroje. Pokud vám něco z toho chybí, tak je téměř jisté, že na vrchol nevylezete.

Varování: Autor tohoto článku nikdy žádnou horu nezdolal. Všechny výše uvedené rady jsou informativního rázu. Autor ani poskytovatel vašeho internetového připojení neručí za případné škody způsobené jejich následováním.

Lidi nečtou. Smiřte se s tím. Napíšete skvěle vyargumentovaný mail a zjistíte, že si ho adresáti nepřečetli. Proč? Protože lidi nečtou. Dáte do diskuze nějaký svůj problém a odpoví vám jen pár trolů nebo lidí kteří to evidentně nepochopili. Proč? Protože lidi nečtou. Zeptáte se kolegy co říká na váš nejnovější návrh a on se zeptá: „Jaký návrh?“. Vždyť jste mu to posílal před týdnem! Proč? Protože lidi nečtou.

Nemá smysl řešit proč to tak je. Ať je důvod jakýkoliv, to že lidi nečtou je fakt, s kterým se musíme smířit. Je ale pár fint, jak se s tím naučit zacházet.

Začněte od pointy

Začněte od pointy. Pointou myslím to hlavní, co jim chcete říci. Nadpis, předmět mailu nebo úplně první věta musí jasně říci to nejdůležitější – co vlastně chci sdělit. Je to trochu proti intuici. Ta by nám říkala, že bychom měli k závěru dojít argumenty. Závěr by měl být jakési vyvrcholení, něco jako pointa u vtipu. Chyba! Když to nedáte na začátek, tak je velká šance, že se k tomu lidi jednoduše nedočtou. Proč? Protože lidi nečtou.

Když začnete tím hlavním, tak vám to dá příležitost si uvědomit, co vlastně chcete říct. Mě často dojde, že to vlastně sám nevím. Pak jsem rád, že jsem na to přišel na začátku a ne až když to mám napůl napsané.

Pokud dáte pointu na začátek, tak na ni nezapomenete. Byli jste někdy na přednášce, kdy vám nebylo jasné co vlastně chce přednášející říci? Četli jste někdy mail u kterého nebylo jasné proč byl napsán? Slyšeli jste někdy vtip bez pointy? Přece nechcete, abyste takovou chybu udělali i vy, ne?

Mám pocit, že technické profese mají k vynechávání závěrů sklon. Musí přece stačit nakupit fakta a závěry jsou pak evidentní. Chyba. Vám jsou snad závěry jasné, ale příjemci vaší zprávy ne. Znám jednu projekťačku, která po svých pohůncích chce aby první věta v mailu byla: „Je to dobrý“ nebo „Je to špatný“. Pak nemusí řešit, jestli je to, že migrace trvá pět hodin je dobrá nebo špatná zpráva. Dělejte to taky tak. Napište to hlavní na začátek.

Zkraťte to

Napište to co nejkratší. Já se chlubím zásadou, že pokud je mail delší než deset řádek, tak ho nečtu. Samozřejmě že to není pravda, když mě ten mail na prvních pěti řádkách zaujme, tak si ho přečtu. Alespoň do půlky. Já vím, je těžké se při psaní omezovat. Chcete předvést jak to máte skvěle promyšlené, chcete popsat a vyřešit všechny detaily. Chápu to. Ale vy zase musíte pochopit, že když je to moc dlouhé, tak je to zbytečná práce. Ty vaše skvělé argumenty si nikdo nepřečte. Proč? Protože lidi nečtou.

Když už si neumíte pomoci a musíte napsat něco dlouhého, tak alespoň dejte lidem mapu. Hoďte tam nadpisy, do úvodu napište jak je to vaše dílo strukturované a co v něm vlastně bude. Ano, je to ošklivá duplicita, ale dáte tím čtenáři šanci se rozhodnout co ho vlastně zajímá. A možná, když budete mít velké štěstí, tak si adresát prolétne těch pár odstavců, které ho zajímají, místo toho aby ignoroval celý váš výtvor. Proč? Protože lidi nečtou.