Nastal čas vánoční, čas performance review

Blíží se čas Vánoc, čas tradic. Čas odlévání olova, čas stavění betlémů, čas performance review. Stejně jako Vánoce se i revize našeho výkonu dostavila naprosto nečekaně. Zdá se to jako včera, kdy jsme si u příležitosti letního slunovratu nastavovali své cíle na další pololetí. A najednou, naprosto bez varování, je tu prosinec a s ním i obávaný dopis začínající slovy „Drahá DobroRodino“. Takový úvod nevěstí nikdy nic dobrého. A ano je to tak, na konci dlouhého textu, který dokáží přečíst jen ti nejotrlejší, se vyjímá krásná tabulka do kdy má být jaký úkon hotov. Kam se hrabe adventní kalendář.

V méně zkušených kolezích takovýto email vzbudí paniku. No jo, cíle, jaké já mám vlastně cíle? To jsme přeci zadávali do toho strašného systému. Jak se vlastně jmenuje? Jaké tam mám heslo? Zkrátka a dobře nastává ten krásný shon s lehkým závanem paniky, který je tak vlastní i jiným vánočním tradicím.

A stejně jako většina ostatních tradice i tato je spíše jen trpěným zvykem. Nikdo moc nechápe, proč se to vlastně všechno dělá, vynakládá se obrovské úsilí a přínos veškerý žádný. Správně bychom si měli v klidu sednout, popovídat si, tak nějak popřemýšlet o životě, o tom kdo jsme, odkud a kam jdeme. My místo toho vyplňujeme nějaké nesmyslné dotazníky a dáváme si nějaké cíle, na které si vzpomeneme až zase za půl roku.

Nezbývá se zamyslet nad tím proč to vlastně děláme, proč se neozveme, proč to nezměníme? Proč nikdo neřekne, že to je zbytečná ztráta času? Chvíli jsem si myslel, že je to jako u nás doma s Mikulášem. U nás většinou nechodil Mikuláš, ale jenom čert. Pamatuji se, že jsem přišel na to, že to není čert, ale převlečená maminka. Možná je to tím, že jsem byl nadmíru inteligentní dítě, možná tím, že dělala čerta až do mých patnácti let. Nicméně jsem jí nikdy neřekl „Mami, já vím že jsi to ty“, hrál jsem to s ní a dělal, že je to čert. Asi jsem jí nechtě ranit.

Myslel jsem si, že stejný důvod může být i za tím, proč se proti performance review neozveme. Třeba nechceme ranit něčí city, třeba to divadlo odehráváme tak nějak ze slušnosti. Ale pak jsem si vzpomněl na pilíř našich firemních hodnot „Life's short, troll hard“. Slušnost nebude to, co by nás motivovalo k hraní takového divadýlka.

Motiv je jiný, i když také vánoční. V některých rodinách je silná hlava rodiny, která lpí na dodržování tradic. K večeři musí být kapr, a basta! Je jedno, že půlce rodiny kapr nechutná a druhé se z něj dělá zle. Tradice je tradice. Je jednoduší se překonat a dát si jednou za rok kapra, než proti tomu bojovat. Vina by totiž padla jednoznačně na nás. Je přeci naše chyba, že nám kapr nechutná nebo že jsem si svým zhýralým životem zničili žaludek, takže se nám z mastného dělá zle.

Stejné je to i s performance review. Víme, že v samotném dělání performance review chyba být nemůže, to je zdokumentovaná tradice už z dob faraónů. Na to by už přeci někdo musel dávno přijít, kdyby to nedávalo smysl. Vina musí být jednoznačně v nás. Je přeci naše chyba, že to bereme jen jako divadýlko. Je naše chyba, že si cíle neopakujeme každý týden. Za všechno můžeme my, performance review jsou přeci uznávaným korporátním standardem. Nefungují právě proto, že je bereme jenom jako divadýlko.

Je zjevné, že kdybychom se proti tradici ozvali, bylo by to všechno ještě mnohem horší. Performance review by nikdo nezrušil. Naopak, muselo by se dohlédnout, že tradici nejen dodržujeme, ale že ji dodržujeme rádi a s nadšením. Tak hrajeme divadýlko a čekáme, až se to všechno nějak přežene. Vyplnění těch pár formulářů nám nesebere víc než hodinu života a do letního slunovratu je to přeci jenom daleko. Užijte si hezké Vánoce.

Leave a Reply