Dneska mi (znovu) došla jedna věc. Tím jak se snažím dělat spoustu věcí najednou, udělám toho mnohem míň. Teď nemluvím o moderní roztěkanosti, o tom, že potřebuji zkontrolovat zprávy na internetu několikrát do hodiny.

Ne. Mluvím o tom, že když něco děláme, neumíme si vybrat co to vlastně bude a proč to děláme. Mám několik příkladů. Dnes jsem se třeba pustil do opravy chyby a zároveň refaktoringu. Nakonec jsem se v tom úžasně zamotal. Proč? Protože jsem se snažil splnit dva odlišné cíle najednou. Naštěstí jsem si to uvědomil už po hodině bloudění, vrátil se na začátek a jen opravil tu chybu. To bylo relativně jednoduché. Refaktoring nás bohužel ještě čeká, ale až ho budeme dělat, nebudeme si muset lámat hlavu s nějakou chybou.

Další příklad je podobný. Měli jsme produkční problém. Na něj jsme nasadili záplatu, která jakž takž drží. Ale protože jsme pečliví, vyrobili jsme si další task, v kterém to chceme opravit pořádně. No jo, ale když už to děláme, tak proč k tomu něco nepřidat, že? Třeba docela velikou architektonickou změnu.

Proč mi to vadí? Vždyť je to jedno, ne? Není. Dokud nemáme jasno v tom proč něco děláme, tak si hrozně komplikujeme život. Je snadné se ztratit v tom, jestli řešíme akutní problém, který musí být vyřešen co nejdřív nebo jestli předěláváme infrastrukturu, což bude potřeba za pár měsíců. Je nemožné určit prioritu. Pokud by to byla oprava produkčního průšvihu, tak by to mělo prioritu velikou. Pokud je to „jen“ příprava na budoucnost, tak by to mohlo třeba chvíli počkat. Pokud to má velkou prioritu, tak si zbytečně přiděláváme práci u něčeho, co musí být hotové rychle. Pokud to může počkat, tak ať to sakra počká.

Zkuste se sami zamyslet, kdy jste naposled zaslechli něco takového: „Jasně, děláme X Ale když už jsme v tom, tak bychom mohli udělat i Y“. Podobným nápadům se snažte zabránit všemi dostupnými prostředky. Jak? Nejjednodušší metoda je to rozfázovat. Udělat nejdřív X a pak Y.

Lidé se zkrátka nedovedou soustředit na víc věcí najednou. Když se snažím dělat X i Y zároveň, tak hrozí že neudělám ani jedno. Navíc se ochuzuji o ten krasný pocit z odškrtnutí dalšího hotového úkolu. Zkrátka, když se snažím dělat moc věcí najednou, tak se to vleče, lidé jsou zmatení, žena s vámi nemluví a má to spoustu dalších negativních důsledků.

Zamysleme se ještě, jaká je vlastně motivace, pro to dělat víc věcí najednou? U mě je to obvykle takový ten pocit, že když už do toho vrtám, tak ať to stojí za to. Jako kdyby rozvrtání kódu byla nějaká výjimečná událost. Občas se také přistihnu při naivní myšlence, že když budu dělat několik věcí najednou, tak to bude rychlejší, než kdybych je dělal postupně. Přiznám se, že netuším, kde se ve mně takové blbosti berou. No a často je to asi také snaha propašovat do kódu to zatrolené Y, které se stále odkládá, protože má nízkou prioritu. Slyšel jsem i o firmách, které mají tak zbytnělé procesy, že je pro programátory lehčí udělat víc věcí najednou za jedno papírování. Ale to snad není váš případ.

Jsou i legitimní důvody. Třeba pokud máte nákladné testování. Pak se může vyplatit najednou testovat celou rozvrtanou oblast. Ale i to je diskutabilní. Testování jedné přímočaré opravy chyby je obvykle málo náročné. Takže ten refaktoring, který bychom k tomu chtěli přibalit, můžeme otestovat stejně dobře i zvlášť. Navíc se testeři nebudou divit, jak to že se opravou chyby rozbilo tolik věcí. Těžko se vysvětluje, že jsme tam přibalili refaktoring jako bonus. Z takového překvapení má radost málokdo.

Takže si opakujte po agilistech: „Rozsekejte si práci na co nejmenší ještě smysluplné celky a dělejte je postupně.“ Ohromně si tím ulehčíte život. No a já si jdu připravovat argumenty, jak Dagiho přesvědčím, že není dobrý nápad komponentizovat aplikaci a zároveň se učit nový programovací model. Oboje samozřejmě najednou. Však víte, když už do toho vrtáme…