Není důležitý cíl, ale cesta k němu
Budha

Jsem členem týmu, který se zrovna formuje. To s sebou nese trochu tápání, diskuzí ohledně toho co a jak chceme dokumentovat, jak se mezi sebou domlouvat, jak testovat, jak dělat revize kódu a podobně. V poslední době se mi stává, že uprostřed živé diskuze vyslovím svoji zabijáckou otázku. Vždy je to něco ve smyslu „Proč to chceme dělat?“, „Jaký je cíl?“, „Pro koho to chceme psát?“ nebo „What’s the objective?“. Většinou si za podobnou otázku vysloužím pár pohledů, některé z nich říkají „Vždyť je to přece jasné“, jiné „Ty seš zas úplně mimo“. Málokdy zahlédnu pohled říkající „Děkuji, že jsi nás přivedl na pravou a jedinou cestu, ó velký.“.

Tak jsem si řekl, že napíši tento zápisek, aby kolegové věděli, jak ke mně mají vzhlížet. Myslím si totiž, že ať už člověk dělá v práci cokoliv, měl by se nejdřív zamyslet nad cílem. Napadají mě tyto příklady

• Připravuji prezentaci. Musím se zamyslet nad tím co je ta nejdůležitější věc, kterou chci sdělit. Pak už bývá snadné vymyslet, jak má prezentace vypadat.
• Píši dokument. Musím se zamyslet pro koho ho píši a při jaké příležitosti ho bude číst. Jinak vypadá dokument pro manažery, který ho (možná) bude číst jednou při schvalování a jinak pro programátora, který v něm bude občas něco hledat.
• Organizuji schůzku. Musím se zamyslet co je ten nejdůležitější výstup. Má někdo něco zařídit? Chci se něco dozvědět? Jakmile v tom mám jasno, mám z půlky vyhráno.
• Dělám revizi kódu. Musím se ujistit, že vím proč ji chci dělat. Chci se ujistit, že nováčci píší kód který je konzistentní se stávajícím? Vím že revizi musí dělat zkušenější kolega. Chci zachytit největší chyby co nejdřív? Musím dělat revize průběžně. Chci šířit znalosti? Stačí mi jedna revize na konci za účasti všech.
• Píši aplikaci. Měl bych vědět, co je ten hlavní důvod její existence.
• Jdu se pohádat s kolegou. Nejdřív bych se měl nadechnout a zamyslet se nad ideálním výstupem z hádky. Čeho jí chci dosáhnout?
• Píšu zápisek do blogu. Co je ta hlavní myšlenka, kterou chci sdělit?

Zní vám to povědomě nebo dokonce samozřejmě? Není divu. Se stejnou myšlenkou se setkáváme na různých školeních, v agilních metodikách, v chytrých knihách, zkrátka všude. Zamyslete se ale, jak často tento postup dodržujete. Mě se to povede jen občas a to se docela snažím. Ono to totiž není vůbec jednoduché.

Na každou otázku existuje jednoduchá, snadno pochopitelná, nesprávná odpověď.

Ještě víc se to zesložití, když vám řeknu, že ten cíl by měl být ideálně jen jeden. Já vím, že chcete zabít víc much jednou ranou. Je ale neuvěřitelně užitečné zformulovat jediný snadno popsatelný cíl. Pak si můžete nadefinovat i pár vedlejších cílů, ale pořád musíte vědět, který je ten primární. Je to podobné jako měli posádky bombardérů za druhé světové. Ty také dostali jeden primární cíl. Pak samozřejmě měli i pár druhotných cílů, kterým se měli věnovat, kdyby jim náhodou nějaká bomba zbyla nebo kdyby byl prvotní cíl nedosažitelný. Ale ten hlavní byl jen jeden. Proč to tak bylo? Přece proto aby věděli kam letět. Kdyby dostali cílů dvacet, tak by jim to k ničemu nebylo.

My jsme v úplně stejné situaci. Jakmile si řekneme, že dokument je určen pro manažery, ale vlastně i pro programátory a přihodíme tam i pár kapitolek pro testery, tak nakonec skončíme s dokumentem, který nebude vhodný pro nikoho.

Dejme tomu, že jsme investovali velké úsilí a dost času a máme cíl, s který je jasně sdělitelný a pochopitelný. Čeká nás další krok. Musíme cíl roztroubit. Musíme zajistit, aby všichni zúčastnění věděli co ten cíl je. Napíšeme to do pozvánky, na začátek dokumentu, řekneme to v úvodu, prostě se ujistíme, že to všichni vědí. U opakovaných akcí to čas od času zopakujeme. Ještě lepší je, když se na cíli zúčastnění dohodnou sami, ale to už bych toho chtěl moc.

Promiňte mi tento dlouhý dopis, ale neměl jsem čas napsat krátký.
Pascal

Jakmile mám super cíl a všichni o něm vědí, můžeme si začít užívat jeho pozitivních účinků. Nejlépe je to vidět na schůzkách. Když lidé vědí proč tam sedí, vědí o čem mají mluvit. Organizátor dokonce může schůzku nasměrovat, když se stáčí někam kam nemá. Lidé dokonce dopředu vědí, jestli jsou na té schůzce potřeba. Někdy se dokonce při vymýšlení cíle schůzky zjistí, že není vůbec potřeba, že se ten cíl dá naplnit úplně jinak, jednodušeji.

To je hrozně důležité. Při vymýšlení cíle, často přijdeme na to, že k jeho naplnění by se nám hodily úplně jiné prostředky.

Cíle také umožňují prioritizaci. Pokud vím co je cílem iterace, mohu si při nedostatku času vybírat, které úkoly jsou důležitější. Všechno co s cílem nesouvisí musí pryč. Stejně tak u dokumentů, co neslouží k cíli tam nemá co dělat. O prezentacích nemluvě, dobrá prezentace se pozná podle toho, že je jasné co se vám přednášející snaží říci.

Zbývá nám tedy otázka, proč se to tak málo vidí? Proč chodíme na schůzky, u kterých nevíme proč jsou svolávány, proč čteme dokumenty, u kterých není jasné komu jsou určeny, proč píšeme programy, u kterých si nejsme jisti k čemu mají sloužit? Důvodů je asi víc.

Hlavně si všichni myslí, že cíl je přeci jasný. Všichni přeci víme, proč se každý týden scházíme a říkáme si co kdo dělal a bude dělat, všichni vědí, proč píšeme ten který typ testů, všichni přece víme proč děláme revizi kódu, všichni víme proč píšeme design. Opravdu? Tak mi to řekněte jednou větou.

Mám podezření, že dalším problémem s cílem je, že nutí lidi myslet. Já například myslím hrozně nerad. Je jednodušší svolat schůzku a o něčem si povídat, než si lámat hlavu s cílem. Jasné cíle také lidi neuvěřitelně omezují. Když třeba dělám prezentaci, tak chci předvést co všechno o tématu vím, nechci se nějak omezovat. Když píšu dokument pro manažery, chci se vytáhnout, tak tam švihnu jak bude vypadat databáze. Když píšu blog, tak chci předvést jak jsem skvělý, ne se soustředit na na nějaký trapný cíl. Na druhou stranu, kdybych to udělal, byl by i tento zápisek dvakrát kratší a mnohem lepší.