I já jsem se o víkendu zúčastnil JOpenSpace. Původně jsem chtěl o akci něco napsat, ale bylo by to nošením dříví do lesa, už to udělali jiní. Takže bych chtěl jen poděkovat Srakyimu za zorganizování a ostatním účastníkům za zajímavé diskuze. Díky.

Dneska začnu hodně ze široka. Vydal jsem se na jazykový pobyt do Irska. Dostal jsem půlroční kontrakt v AerLingus, nicméně to zatím vypadá, že jediné co mám šanci se tam naučit je angličtina. Ne, že bych to nepotřeboval.
To, že jsem v Irsku má ale jednu velkou výhodu, když si objednám knížku na britském Amazonu, mám ji do dvou dnů doma. Takže se máte na co těšit. Dneska jsem začal číst knížku „The Best of Software Writing“, kterou sestavil Joel Spolsky. No a hned u první kapitoly mě popadla chuť napsat článek, na který se chystám už dlouho. Dokonce si nejsem jistý, jestli jsem ho už nenapsal. Snad ne.
Ta první kapitola je ve zkratce o tom, že styl je důležitý. Autor v ní hájí myšlenku, že by měl kompilátor kontrolovat styl. Tzn. každý jazyk by měl mít předepsaný styl, který by byl jediný správný. Třeba v Javě by se musely složené závorky psát na novém řádku, mezi klíčovým slovem if a závorkou by musela být právě jedna mezera atp. Kompilátor by odmítal zkompilovat cokoliv, co by tento styl nedodržovalo. Odpadly by zbytečné hádky o tom, který styl je lepší, odpadlo by spousta zbytečných nastavení vývojových prostředí. Krása, že?
Na druhou stranu se dostávají do módy jazyky, kde je styl naprosto nedůležitý. Kde si můžete vybrat, jestli kolem parametrů metody napíšete závorky nebo ne. Kde můžete mít desítky různých příchutí jazyka, které si ani nejsou podobné.
Zvláštní, na jednu stranu voláme po svobodě, nechceme se zdržovat deklarováním proměnných ani psaním složených závorek. Na druhou stranu chceme mít víc omezeni, chceme větší typovou kontrolu a anotace, které za nás budou hlídat obsah polí. Někteří dokonce chtějí mít předepsáno, kde smí napsat mezeru.
Jedna možnost je, že se nejedná o ty samé lidi. Je možné, že někdo má sklon spíš ke svobodě a druhý spíš k omezení. Někomu vyhovuje Ant, někomu Maven.
Druhá možnost je že záleží na úkolu (jaké překvapení). Někdy se nám hodí volnost, jindy omezení. Tady jenom nevím jak poznat, který případ se nás týká.
No musím se přiznat, že jsem udělal zásadní pisatelskou chybu. Začal jsem psát, aniž bych věděl, jak to dopadne. Doufal jsem, že se to nějak vyvrbí. A ono ne. Takže pokud čekáte pointu tak vás zklamu.
Můžu jenom napsat jak to cítím já. Já osobně nesnáším omezení. To víte, jsem velice kreativní a jakékoliv omezení umělce mé úrovně brzdí. Ale co opravdu vítám je omezení ostatních. Však to znáte, kolegové jsou hrozná prasata, jejich programovací styl je strašný, kdyby jim to kompilátor dovolil, tak snad píší azbukou nebo co. Omezení na ně, čím víc tím líp.

V poslední době se hodně mluví o Erlangu. No a protože jsem slaměný vdovec a u žehlení se nudím, pustil jsem si přednášku od otce Erlangu Joe Armstronga. V tomto zápisku se chci o své dojmy z této přednášky podělit s vámi, mými oddanými fanoušky. Chci předem upozornit, že to jsou jen dojmy, pořádně ještě nemám na věc ujasněný názor.
Začátek přednášky je relativně zajímavý. Už jsem nejméně stokrát slyšel, že se programátoři musí začít chovat jinak, protože se objevily vícejádrové procesory. Ale vždy jsem si říkal, že tu máme přeci víceprocesorové stroje už hodně dlouho, tak jakápak změna. Až díky této přednášce jsem mi došlo, že změna není v tom, že máme více jader. Změna je v tom, že se sekvenční zpracování procesorů nezrychluje tak, jak jsme byli zvyklí. Od jisté doby roste rychlost hlavně díky paralelizaci. Všimněte si, že taktovací frekvence procesorů se v poslední době zas tak zásadně nemění. Naopak se objevují X jádrové procesory. Už prý existuje 1000 jádrový procesor, pokud bude růst počet jader exponenciálně, můžeme se v nedaleké budoucnosti dostat na zajímavá čísla. Předpokládejme, že je takový nárůst počtu jader možný. Dosud jsme byly zvyklí, že naše programy automaticky s novým procesorem zrychlí. Od příště už to tak být nemusí. To že klient můj sekvenční program nasadí na procesor s miliónem jader, neznamená, že bude milionkrát rychlejší. Spíš bude pomalejší než na jednojádrovém.
Tak a teď mé dojmy. Jak to ovlivňuje programátory? Protože jsem zvyklý na serverovou Javu, budu psát hlavně o ní. Představme si, že máme 1000 jádrový procesor. Jak budeme muset změnit svůj kód, aby běžel efektivně? Představme si pro začátek, že mám jednoduchou aplikaci založenou na servletech. Přijde dotaz, já ho v jenom vlákně zpracuji a v tom samém vlákně pošlu odpověď. Abych si to zkomplikoval, budu předpokládat, že ne všechna práce je výpočetně náročná, občas budu čekat na disk, databázi na jiném stroji atp. To znamená, že potřebuji mít víc vláken než procesorů (jader), abych byl schopen je vytížit. To znamená, že potřebuji víc než tisíc současných požadavků, aby ta vlákna měla co dělat (tady to trochu moc zjednodušuji, ale snad mi to prominete). Pokud je tento předpoklad splněn, nemusím svoji aplikaci měnit vůbec. Tedy za předpokladu, že JVM zvládne 1000 jádrový procesor.
Pokud mám méně než několik tisíc současných dotazů, procesor plně nevyužiji. Musím práci rozsekat na víc kousků. Jde to v Javě vůbec? Pan Armstrong tvrdí, že ne. Tvrdí, že Java je staromódní jazyk, který se spoléhá na sdílenou paměť, sdílený stav, zámky, transakce a podobná zvěrstva. Naproti tomu je Erlang moderní jazyk, který je navržen s tím, aby skvěle fungoval paralelně, který nemá problém s miliónem běžících pidiprocesů, které žádný stav nesdílejí, jenom si předávají zprávy. Tvrdí navíc, že problém Javy a podobných jazyků je přímo v jejich pojetí. Že jsou to jazyky sekvenční, kdežto Erlang je jazyk paralelní. Tvrdí navíc, že svět jako takový, je paralelní, tudíž je těžké ho popsat sekvenčním jazykem. Abych pravdu řekl, nevím jestli je svět paralelní nebo sekvenční. Na jednu stranu se každý člověk stará sám o sebe a rozhodně nesdílí svůj stav s ostatními. Jenom jim posílá všelijaké zprávy. To by nahrávalo paralelnímu pohledu. Jen ovšem do té doby, než se octnete v dopravní zácpě, která je podle mě silně sekvenční.
A v tom je právě zakopaný pes. Potíž není v jazyku, ale v řešeném problému. V Javě také nemusím sdílet žádný stav. Každé vlákno může mít svoji logicky oddělenou paměť. Když se nad tím zamyslím, tak už se to dávno děje. Proto jsou tak populární řešení založená na JMS. Jednotlivé oddělené procesy si jenom předávají zprávy. To je přesně to, co mi poskytuje Erlang. V Javě to jenom není zakomponováno přímo v jazyku. Je to v ní na logicky vyšší úrovni. A tedy i s mnohem vyšší režií.
Ano je to tak, pokud mám problém, který se dá rozseknout na hodně malých úkolů, je snadné ho paralelizovat. Ale na to není nutné měnit jazyk. Mohu použít JMS, JINI nebo jiné jednodušší mechanizmy. Stále tu ale ještě máme spoustu aplikací, které prostě vyžadují sdílený stav, jejichž doména je sekvenční, které se paralelizovat nedají. Jsem rád, že mohu používat jazyk, který mi to umožňuje.
Bylo by samozřejmě pěkné, kdyby Java umožňovala snazší spouštění paralelních úloh. Na druhou stranu k tomu už spěje. V Javě 5 byly zavedeny executory (spouštěče?), Futures a datové struktury, které nevyžadují synchronizaci. Možná není paralelní programování v Javě tak přímočaré jako v Erlangu, ale relativně jednoduché je. Takže můj závěr je následující – pokud máte problém, který je principiálně podobný telefonní ústředně, zkuste Erlang. Pokud píšete obecnou aplikaci, zůstaňte u Javy.