Dnes jsem koukal na rozhovor s Rodem Johnsonem, v kterém mluvil o novinkách ve Springu 3.0. Mezi řečí se zmínil o anotaci @Configurable, která je už ve Springu 2.5 a označil ji za skrytý drahokam. Protože jsem o něčem takovém slyšel poprvé, tak jsem se podíval do dokumentace a docela mě to zaujalo. (Teda, teď koukám, že jsem se o něčem podobném zmiňoval už před půl rokem zde, ach ta paměť). V zásadě jde o to, že obvykle funguje dependency injection jen u bean, které spravuje Spring. Takže například nejde použít u JPA entit a podobně. Což je docela škoda, protože pak musíme dělat umělou servisní vrstvu a objektový model tím docela trpí. Máme na jednu stranu třídy, které drží stav (entity) a na druhou stranu servisní třídy, v kterých je jen kód a stavu mají pomálu. Ale ve správném objektovém programování bychom měli mít třídy, které kombinují oboje. Takže například objekt User by měl mít metodu remove(), která by ho smazala z databáze. Jenže to by znamenalo, že by každá instance této třídy musela mít v sobě odkaz na EntityManager nebo ještě lépe DAO, což neumíme injektnout.
Možná si říkáte, že jsem se zbláznil, že to je ošklivé. Musím se přiznat, že mi je tento přístup taky cizí, ale asi je to jen otázka zvyku. Nejspíš jsem jen zvyklý na to procedurální programování, kde mám servisní procedury v singletonu a jim předhazuji hloupé datové objekty, které se o sebe neumějí postarat samy.
Anotace @Configurable je tu právě od toho, aby nám usnadnila injektování i do bean, které nejsou spravovány Springem. Předvedu na příkladu. Mám třídu Bean, které se dá podstrčit nějaký text.
@Configurable
public class Bean {
private String text;
public String getText() {
return text;
}
public void setText(String text) {
this.text = text;
}
}
Mým cílem je zprovoznit tento test.
public void testIt()
{
Bean bean = new Bean();
assertEquals("Hallo",bean.getText());
}
Všimněte si, že vytvářím novou instanci a koukám se, co je v ní nastaveno za text. Podle všeho by tam mělo být null. Ale pokud správně poladím Spring, tak tam může být cokoliv.
Prvním krokem je samozřejmě anotace @Configurable, která označí beanu jako kandidáta na injektování. V druhém kroku musím nastavit, co chci injektnout. Mohu například zvolit klasickou XML konfiguraci.
<bean class="net.krecan.configurable.Bean" scope="prototype"> <property name="text" value="Hallo"/> </bean> <context:spring-configured/> <context:load-time-weaver/
Zde si všimněme několika věcí. Například toho, že Spring pozná to kam má co injektnout automaticky, podle jména třídy. Nicméně dají se použít i vlastní jména. Pak si všimněme použití rozsahu „protoype“. To dává smysl, já mohu new zavolat kolikrát chci (i když tam to protoype nedáte, tak se to chová stejně, takhle je to jen hezčí). No a pak už nám zbývá jen magie. Pomocí prvního kouzelného slůvka <context:spring-configured/> zařídíme, aby se použil AspectJ aspekt, který to všechno zařídí. Ano, musí se použít AspectJ, zázraky ani Spring nedovede. Zatím.
Druhé kouzelné slůvko <context:load-time-weaver/> nastaví AspectJ, tak aby si podle potřeby při startu aplikace upravil třídy. Aby to totiž všechno fungovalo, tak je potřeba upravit bytecode. A to buď při kompilaci nebo při startu aplikace. Já jsem zvolil druhou variantu, která bohužel také vyžaduje, abyste to celé spouštěli s atributem virtuálního stroje -javaagent:spring-agent-2.5.6.jar. Pokud si kód budete zkoušet sami, tak na to prosím nezapomeňte.
A to je vše, testy projdou bez problému. Vidíme, že Spring umí injektovat i do tříd, nad kterými na první pohled nemá kontrolu. A to aniž bychom nějak zvlášť museli študovat AspectJ. Všechno už máme pěkně připraveno. Samozřejmě, uvedený příklad je umělý, ale pokud bychom našli dost odvahy, tak můžeme bez problémů injektnout EntityManager přímo do entit. A to může být docela užitečné.
Zdrojový kód je ke stažení zde, obzvláště doporučuji extra zvrhlou třídu MagicBean. No a pokud chcete umět Spring tak skvěle jako já, tak se mi ozvěte, můžu vás to naučit :-).