Java crumbs

Oko a mozek mají mezi sebou dohodu. Mozek souhlasí s tím, že bude věřit tomu co oko vidí, ale na oplátku oko souhlasí s tím, že bude koukat jen na to, co chce mozek vidět.
Daniel Gilbert, Stumbling on Happiness

V poslední době často narážím na ideální svět. Lidé v tomto ideálním světe čtou dokumentaci, programátoři používají API tak jak mají, prohlížeče dodržují specifikace, lidé nedělají chyby a chovají se racionálně, zadání zůstávají konstantní, holky vám samy skáčou kolem krku a pečení holuby lítají sami do huby. Krásná představa, skoro jako Utopie kolegy Platóna.

Problém je, že se jedná pouze o představu. Nic z toho, co se děje v ideálním světe, se neděje v realitě. Opravdu nic. To samozřejmě všichni víme, ale ani to nám nebrání v tom, chovat se tak, jako by ideál a realita byli jedno a totéž.

Občas někoho vidím divit se, jak to, že jeho kolegové něco nevědí. Vždyť to přeci napsal do dokumentace, kterou po něm sami chtěli. Jak je tedy možné, že ji nečetli?

Protože lidi nečtou! Bez ohledu na to, že to po vás chtěli sepsat, že jste s tím strávili spoustu času a práce. Prostě nečtou. Tečka. Vykřičník. Je je fakt, s kterým se nedá nic dělat. Slovy klasika, můžeme o tom diskutovat, můžeme o tom vést spory, můžeme s tím nesouhlasit, ale to je tak všechno, co se proti tomu dá dělat.

“PLEASE READ THIS OWNER'S MANUAL
BEFORE UNPACKING THE DEVICE.
You’ve already unpacked it, haven’t you? You’ve unpacked it and plugged it in and turned it on and fiddled with the knobs, and now your four-year old child, the same child who once shoved a Polish sausage into your new VCR and pressed fast forward, this child is also fiddling with the knobs, right? We might as well just break these devices right at the factory before we ship them out, you know that?”

Samozřejmě toto není jediný příklad. Například s dodržováním standardů a kontraktů API je to podobné. Když programátoři chtějí použít nějakou knihovnu, tak to prostě zkouší, dokud to nezačne fungovat. Jakmile to začne fungovat, tak toho nechají. Nezajímá je, co je v dokumentaci nebo nedejbože ve standardech. Tak to prostě je. Chovám se tak já, chovají se tak vaši kolegové, vaši zákazníci, prostě všichni, až na pár podivných výjimek.

A tím se dostávám k tomu, proč to vlastně všechno píšu. Je to takový můj první krok k pokusu o akceptaci reality. Z vlastní zkušenosti vím, jak je to těžké nežít v ideálním světě. Často se sám přistihnu při tom, jak se divím, že se lidé (mě nevyjímaje) chovají iracionálně. Nebo něco ťukají do počítače, když na schůzi mluvím. Nebo naprosto, ale naprosto špatně chápou mé skvěle vyargumentované články na blogu a naprosto, ale naprosto falešně je vykládají. Nemluvě o tom, že se uživatelé mých skvělých knihoven ptají na něco, co mají naprosto jasně napsané v dokumentaci. Hrůza. Skoro jako bych žil v reálném světě.

A aby toho nebylo málo, akceptace reality není všechno, je to jen první krok. Správně bychom podle toho měli také konat. Například bychom neměli rozbíjet klientům kód, pod hloupou záminkou, že nedodržují standardy. Ano, ve standardu je napsáno, že můžeme vracet také nějaké jiné návratové kódy než zrovna vracíme. Ale to nás neopravňuje k tomu najednou změnit chování a tím všechny naštvat. Prostě žijeme v realitě a klienti s tím nepočítají.

Nebo jiný příklad. Když něco přednášíme, měli bychom se snažit to udělat co nejzajímavější. V ideálním světe by samozřejmě všichni chtěli poslouchat co jim chceme zdělit, v realitě ale mají za sebou těžký den a sami dobře víte jak je snadné při přednášce se začít dloubat se v nose a přemýšlet o vaší krásné sousedce.

Takže tímto vyhlašuji válku ideálnímu světu a chtěl bych vás, ale hlavně sebe poprosit, přestaňme snít a začněme přijímat realitu.

Už dlouho jsem tu nevystavil takový ten klasický plkací článek, kde jen o něčem filozofuji. Kdysi jsem měl takové články v oblibě, tak jsem se rozhodl, že to s nimi zase zkusím.

Bude to reakce nebo spíš doplnění Dagiho článku Technologický dluh vs. Overengineering. Chci se k tomu vyjádřit, protože jsem asi jedním z důvodů, proč nad tímto tématem Dagi tak hloubá.

Samozřejmě nehloubá nad tím, jestli máme psát špagety kód nebo ne. Tam není co řešit. Špagety do produkčního kódu prostě nepatří. Tečka. Ale máme hromadu případu, kdy situace není tak černobílá.

Ať se nám to lépe představuje, předveďme si to na příkladu dvou naprosto imaginárních programátorů, kteří mají k programování trochu odlišný přístup. Programátor R. nad věcmi víc uvažuje, snaží se je dělat co nejlépe a nejčistěji. Programátor L. je více pragmatický a hlavní je pro něj jednoduchost a co nejméně práce. Je možná tak trochu líný.

Takže L. předvádí svůj úžasně napsaný minimalistický kód a R. mu říká: “Hmm, tady ten krásný kousek kódu by bylo pěkné vytáhnout do znovupoužitelného modulu, ať si i ostatní programátoři mohou užít výplodu tvé geniality“. A na to mu L., hrozící se další dřiny, odpovídá: „Chápu tvůj neskonalý obdiv k mému veledílu, ale bojím se, že tento modul stejně nikdo nebude potřebovat. Byla by to jen zbytečná práce navíc.“

Tak a teď bych vás chtěl poprosit, ať se zamyslíte kdo z nich má pravdu. Je lepší strávit nějaký čas vytahováním kódu do separátního modulu a tím zvyšovat komplexitu nebo je lepší držet kód méně čistý, ale jednodušší? Je lepší jednoduchý nebo znovupoužitelný kód? Nějaké nápady? Řešení?

Odpověď je samozřejmě klasická. Zní: „Přijde na to.“ Překvapivě totiž záleží hlavně na tom, jestli se ten modul opravdu použije ještě někde jinde nebo ne. Pokud ano, pak se ta práce vyplatila a vyhnuli jsme se duplikování kódu. Takže ten modul snížil technologický dluh.

Pokud ale ten modul bude opravdu použit jenom z toho jednoho místa, tak jsme to evidentně překombinovali a máme zbytečně složitý kód.

Fór je v tom, že dopředu často nevíme, o který případ se jedná. Jak zní můj oblíbený citát: “Je obtížné cokoliv předvídat, obzvláště pak budoucnost“. A to je zdroj té neshody. Jedna strana tvrdí, že ten modul můžeme vytvořit, až to bude potřeba. Druhá strana zase tuší, že když se to neudělá teď, tak už se k tomu nedostaneme nikdy. Jednou mají pravdu jedni, jindy zase ti druzí.

Neplatí to samozřejmě jen o modulech, ale i o většině ostatních programátorských fíglech. Takže vrstvení aplikace je dobré, ale jen pokud je opravdu potřeba. Webové služby jsou dobré, ale jen pokud jsou opravdu potřeba. ORM je dobré, ale jen pokud je opravdu potřeba ... Je mi skoro trapné skončit takovou samozřejmostí, ale co se dá dělat.

Dnes Dagi narazil v mém kódu na použití třídy java.lang.Void. Řekl jsem si, že se pochlubím i svým věrným čtenářům. Kdyby někdo z vás nevěděl, k čemu taková třída je, můžete si přečíst její JavaDoc.

The Void class is an uninstantiable placeholder class to hold a reference to the Class object representing the Java keyword void.

Jasné jako facka. Pravděpodobně se s tímto typem setkáte při reflexi. Ale mnohem důležitější je použití v generikách. Často totiž narazíte v knihovnách na callbacky, které předpokládají, že chcete vrátit nějakou hodnotu. Například Springovský ConnectionCallback, který vypadá takto

public interface ConnectionCallback<T> {
	T doInConnection(Connection con) throws SQLException, DataAccessException;
}

Je ale otázkou jak zvolit typ T, pokud nechcete nic vracet. A zde právě přichází ke slovu java.lang.Void. Můžu napsat například následující kód

template.execute(new ConnectionCallback<Void>() {
	@Override
	public Void doInConnection(Connection con) {
		//your code here
		//...
		return null;
	}
});

Krása nesmírná. Na první pohled je jasné, co se tam děje. Jenom škoda, že musím napsat ten return null.

V rámci objektivity musím přiznat, že to zas není tak důležité. Většinou se s podobným kódem potkáme u anonymních tříd, kde na tom návratovém typu zas tak nezáleží. Ale i tak je to takový pěkný detail, který se hodí znát.