Java crumbs

Jak je o mě jistě známo, jsem svého druhu dinosaurus. Stále ještě programuji v Javě a dokonce používám takové předpotopní technologie, jakými jsou SOAP webové služby. Ale abych věděl, o čem všichni mluví, občas si přečtu i nějakou tu knihu o novinkách. Onehdá jsem studoval Scalu (vřele doporučuji) a teď jsem zrovna dočetl knihu RESTful Web Services od pánů Richardsona a Rubyho.

Pokud se chcete dozvědět co to vlastně ten REST je, tak je to ta pravá kniha pro vás. Dozvíte se tam hodně o filozofii RESTu, o jeho výhodách, o tom jak takové služby navrhovat a jaké technologie k tomu používat. Většina příkladů je sice napsána v jakémsi obskurním jazyce jménem Ruby, ale pochopí je i Javista.

Kniha je napsána i docela čtivě, musíte jenom překousnout demagogii typu „REST je nejlepší, RPC je k ničemu“. Co se mi hodně líbilo je to, že jsem snad konečně pochopil principy RESTu. Je to totiž jedna z těch technologií, o kterých všichni mluví, ale málokdo ji plně rozumí. Pokusím se tu shrnout to nejdůležitější.

Dělej to jako Web

To je asi hlavní krédo RESTovaných aplikací. Web funguje, je snadno použitelný, dobře škáluje, tak proč bychom nemohli dělat webové služby úplně stejně. Je tu veliký rozdíl v tom, že normální web je určen pro lidi a webové služby pro stroje. Ale proč nepoužít stejných osvědčených principů?

Zdrojově orientované

Zdrojově orientované je můj geniální překlad pro Resource-Oriented. Znamená to, že se místo na služby, orientujeme na zdroje. Místo na slovesa typu udělej, založ, smaž se soustředíme na podstatná jména typu účet, zákazník a podobně. Je to podobné jako objektové programování, v něm bychom se měli soustředit hlavně na objekty samotné, jejich operace by z nich měli vyplývat. Stejné princip by měl platit u RESTu. Tady musím dát příznivcům RESTu za pravdu, normální WS jsou silně funkcionální, o objektech tam není ani památky. Na druhou stranu je spousta služeb, které se jako RESTové jenom tváří, ale v podstatě jsou také jen RPC.

Adresovatelnost

Další důležitý princip je adresovatelnost. Každá věc která je v daném systému důležitá, by měla mít vlastní adresu. To znamená, že každá instance objektu, by měla mít vlastní URI. Hodně to souvisí s orientací na zdroje. Každý zdroj, má svoji adresu, například takovouto http://www.exaple.com/v1/bank/client/12345. Pokud použijeme přirovnání k objektům, tak URI je podobná referenci.

Propojenost (Connectedness)

Propojenost hodně souvisí s předchozími body. Znamená to, že jako výsledek operací dostávám odkazy na další zdroje. Pokud se například zeptám na seznam klientů banky, měl bych dostat seznam jejich URI a ne jen jejich ID. Pokud bereme URI jako referenci na instanci, tak to dává smysl.

Idempotentnost

Krásné české slovo označující, to, že by mělo být možné zavolat jednu službu vícekrát, aniž by hrozilo něco ošklivého. To znamená, že operace by pokud možno neměly mít žádné vedlejší účinky. Pokud mění stav systému, měly by to dělat tak, aby se nic nestalo, pokud ho změní vícekrát. Je překvapivé, že takových operací je valná většina. Nic se nestane, pokud například vícekrát nastavím stejnou hodnotu nebo něco smažu. Jsou tu samozřejmě výjimky, ale i u těch se dá idempotentnost zařídit.

Bezstavovost

Bezstavovost je často nepochopené téma. A není se čemu divit, je to hodně matoucí. Pokusím se to ale vysvětlit. Bezstavovostí se v tomto případě myslí, že webová služba neukládá stav klienta. Rozhodně tam není žádná session. Klient může navíc volat operace v libovolném pořadí, takže by se nemělo objevovat žádné flow jak ho známe z normálního webu. Ale aplikace samotná samozřejmě stav má. Takže si samosebou pamatuje, kolik kdo má na účtu, kam chce letět na dovolenou nebo kam rád chodí do restaurace. Ale nejedná se o stav klientské aplikace, jedná se o stav zdrojů. V tom je veliký rozdíl.

Bezstavovost je docela rozumný princip, díky ní se například dobře škáluje. Bohužel často k jejímu dodržení musíme švindlovat. Občas prostě potřebujeme držet stav klientské aplikace. V RESTu proto dělají krok stranou a prohlásí stav klienta za stav systému. Takže když potřebují uložit obsah nákupního košíku, řeknou, že to není stav klienta, ale stav aplikace. Nákupní košík je vlastně takový zdroj, jehož stav aplikace naprosto přirozeně drží. Takový košík má pak svoji URI, své operace a je to prostě normální zdroj. Problém vyřešen. Tedy kromě té škálovatelnosti, s ní jsem na tom úplně stejně jako kdybych používal session. (Kvízová otázka. Jak zajistit, aby přidání položky do nákupního košíku bylo idempotentní?)

No zbytek z těch asi 400 stránek tu opisovat nebudu. Radši napíšu proč se budu držet dál normálních (tlustých) webových služeb.

V první řadě se mi nelíbí úzká vazba na HTTP. To je jedna z věcí, která mi ještě nedošla, takže budu rád když mi ji někdo vysvětlí. Na jedné straně čtu, že REST je na HTTP úplně nezávislý. Na druhé straně, je ale REST s HTTP neuvěřitelně úzce spjat. Chcete-li změnit stav zdroje, máte použít HTTP PUT, chcete-li ho smazat, použije HTTP DELETE, chcete zjistit jeho stav, použijte GET. Nastane chyba? Dostanete ten a ten HTTP chybový kód. Tak je to závislé nebo ne? Mě spíš připadá že jo.

Dalším důvodem, proč zatím zůstanu u klasického ošklivého SOAPu je to, že mi vyhovuje. Já prostě nepíši aplikace, které jsou podobné webovým stránkám. Píši věci, které jsou svoji podstatou spíše procedurální než objektové. Navíc mi vyhovuje to, že existuje něco jako WSDL, které je sice ošklivé jak noc, ale které i přes své mouchy funguje. Ano pro REST máme WADL, ale že by byl široce rozšířen se říci nedá.

Také mi vyhovuje, že v SOAPu jsou metadata součástí zprávy a ne protokolu, kterým se zpráva posílá. Prostě mi to připadá bezpečnější. Když volám webovou službu tak volání bohužel často přejde přes několik JMS front a pár HTTP připojení. Takže se na to radši dívám tak, že posílám XML dokument, který přes nějaké složitosti snad doputuje k svému adresátu.

Tím rozhodně nechci říci, že je REST špatný. Pokud bych vystavoval webové služby pro něco, co má svůj ekvivalent ve webové aplikaci, asi bych nad RESTem vážně uvažoval. Protože se ale pohybuji v jiném světě, tak je moje volba jiná. To mi ale nebrání se poučit a pár fint od RESTu okoukat.

Mítinky jsou boje o moc mezi lidmi, kteří něco chtějí, a těmi, kteří jim to nechtějí dát.

Pravidelnější čtenáři tohoto nepravidelného blogu už jistě tuší, že je čeká další minirecenze. Tentokrát se jedná o knihu „Managing humans“ (na ten odkaz rozhodně klikněte) od Michaela Loopa (Jírovy patří dík za tip). Kniha je to stylem podobná Joel on Software a musím přiznat, že se mi líbila skoro stejně. Je sice o hodně méně technická, ale zato mnohem víc o lidech.

Dal bych ji za povinnou literaturu lidem, kteří se snaží vést (nebo nedejbože řídit) bandu nerdů. Ale je hodně zajímavá i pro nás nerdy samotné. Hodně užitečná je i pro lidi, kteří pracují v korporaci.

Takže co se v knize dočtete? Hodně mě zaujala kapitola o tom, jak uhodnout, co se děje na pracovní schůzce. Znáte to, sedíte na mítinku a přemýšlíte co tam sakra děláte, co a proč se ti lidé snaží říci. V kapitolách „Agenda detection“ a „Meeting creatures“ se to dočtete.

Zajímavé jsou i části, které popisují jak se připravit na pohovor, napsat životopis a podobně. To jsem měl sakra vědět před pár měsíci.

No a neméně zajímavé jsou i kapitoly o nerdech samotných. Například NADD. Ale třeba "Přiručka k nerdovi" se do knihy nedostala.

Jak jste si všimli, většina kapitol je volně ke čtení i na autorově blogu, ale mě se kniha čte mnohem lépe. Jenom si dovoluji upozornit, že je to psané pokročilejší angličtinou, takže se docela procvičíte. Například na straně 188 mě dostalo sloveso „to grok“, ale jelikož jsem nerd tak jsem to pochopil i bez slovníku. I když jak tak koukám, tak se to dostalo i do slovníků, zajímavé. Ale zpátky ke knize, ta zaslouženě dostává neuvěřitelných deset hvězdiček z deseti.

No a abych vás neochudil o tradiční ukázku z knihy, uvedu pár položek z vysvětlivek na konci knihy:

Agenda – Seznam věcí, které se musí na dané schůzce odehrát aby byla kompletní. Pokud všichni účastníci na dané schůzce nejsou seznámeni s agendou, bude docházet ke ztrátě času.

Spolupráce – Slovo používané k tomu, aby vás přesvědčili pracovat s lidmi, kterým byste se raději vyhnuli.

Milník (Milestone) – Chabě nadefinované, přehnaně vytrubované datum, které je částí softwarového vývoje. Vývojový tým při něm přemýšlí o tom jak je v pytli.

Proces – Šestipísmenné slovo začínající na P. Proces není špatná věc. Obzvlášť ve velkých organizacích kde ohromné množství lidí ztrácí velké množství času děláním té samé věci.

Specka (Specifikace) – Dokument, který říká jak to je. Proces psaní specifikace bývá víc užitečný než výsledný dokument.

Dnes budu psát o knize Practical API Design od Jaroslava Tulacha. Pomiňme její kvalitní zpracování, které se jen tak nevidí, zajímavý je obsah.

Na začátku je tam na můj vkus docela dost filozofování, ale možná to ke knize podobného zaměření patří. Zabývá se totiž pohledem na návrh API v Javě z trochu vyššího hlediska. To znamená, že se nebabrá v detailech, jako například správné pojmenování metod a rozdělení balíků. Kouká se na to víc shora. Tzn, jak dělat API tak, aby přežilo alespoň pár verzí. Dočtete se co dělat a co nedělat, na co si dát pozor. Autor se prostě pokusil o nemožné, zaznamenat na papír a předat své dlouholeté zkušenosti z návrhu NetBeans API.

Kromě toho je tam také hodně zajímavých myšlenek, které vás donutí se zamyslet. Třeba tvrzení, že krása kódu je věc sice pěkná, ale v podstatě neužitečná. Zní to jako samozřejmost, ale poprvé jsem to takhle natvrdo napsané uviděl až v této knize.

Nejvíc mě zaujala strana 173, která se zabývá tím, co o metodě řeknou její modifikátory. Tzn. věci jako public, final, abstract a podobně. To je věc, která mi do té doby nedošla. Pokud totiž chceme aby měla metoda jeden jediný účel, připadají v úvahu jedině následující kombinace:

• public final – Metoda je tu k tomu aby ji někdo volal
• protected abstract – metoda je to k tomu, aby ji někdo zastínil (naimplementoval)
• protected final – metoda má být volaná podtřídami

Všechny ostatní kombinace, které obsahují public nebo protected mají víc významů, takže by se jim člověk měl vyhýbat. Například public se dá jak volat tak zastínit, takže není moc jasné, co je její správné použití. Jen pro úplnost upozorňuji, že private a (package) nás u API nezajímá.

A tady s dostáváme k věci, na kterou je třeba u knihy upozornit. Psal ji člověk, který se dlouhá léta zabývá návrhem API pro jiné programátory a to navíc pro Javu na desktopu a to ještě navíc v dynamickém prostředí, kde se moduly za běhu magicky načítají do paměti a zase se z ní vyhazují. Jeho styl myšlení a případy užití jsou tedy o hodně jiné než u mě. Já jsem zvyklý na serverovou Javu, která je zatím dost statická a navíc moji spotřebitelé jsou hlavně koncoví zákazníci. (více viz. v sesterském článku). Nejenže řeším úplně jiné problémy, některé rady jsou pro mě dokonce chybné!

Například stránka 221, kde autor řeší vzájemnou závislost listeneru a sledovaného objektu. Objekt v tomto případě drží odkazy na listenery a když se s ním něco stane, dá jim vědět. Autor tvrdí, že by objekt měl na své listenery odkazovat jen slabou (weak) referencí. Tak mohou být listenery uvolněny z paměti, když už nejsou potřeba, ale objekt samotný žije dál.

V případě NetBeans je to asi užitečná rada. K čemu držet v paměti listener, který sleduje změny v editačním okně, když leží v modulu, na který už se nikdo neodkazuje a tedy ho ani nepotřebuje. Tím, že editační okno drží na listener odkaz, znemožňuje odstranění celého modulu z paměti.

Když se ale na danou radu člověk podívá z mé serverové perspektivy, tak je to naprosto zvrhlé. Mám často listener, který na startu aplikace zaregistruji a pak už mě nezajímá. On dělá něco užitečného, může být třeba součástí složitého auditovacího modulu. Často je ten listener jediným pojítkem mezi daným modulem a zbytkem aplikace. Rozhodně nechci aby mi auditovací modul přestal fungovat, jen proto, že garbage collector uvolní listener z paměti. Tady vidíme, že rada která je naprosto legitmní pro NetBeans nemusí být platná pro server. Na to je potřeba dát pozor.

To je jen jeden aspekt. Navíc jsem přesvědčen, že „obyčejní“ programátoři jako já moc API nepíší. Původně jsem to chtěl na tomto místě víc rozebrat, ale věnuji tomu speciální článek.

Takže podle mého názoru je kniha hodně užitečná buď pro lidi, kteří opravdu píší knihovny, což není můj případ, nebo pro lidi kteří se rádi zamýšlí nad tím jak dělat software, což můj případ je. Je na vás, abyste se rozhodli, jestli do těchto skupin patříte. Pokud ano, rozhodně si ji nenechte ujít. Pokud ne, radši si znovu přečtěte Java Efektivně.