Java crumbs

Mám tu pro vás další knihu ze seznamu doporučené literatury. Jedná se o Debugging, kterou napsal David J. Agans. Tato kniha obsahuje několik pravidel, kterými by se měl člověk řídit, pokud hledá chyby jak v software tak i v čemkoliv jiném. Ta pravidla jsou následující:

1. Pochopte systém – Přečtěte si manuál, zjistěte si jak se to má chovat, jak se mají chovat komponenty a podobně.
2. Nechte to selhat – Pokud chceme odstranit chybu, musíme se ji naučit reprodukovat. Bez toho nemáme moc šanci zjistit co je špatně, a ani to, jestli už jsme to opravili.
3. Přestaňte přemýšlet a začněte se dívat – Člověku se často stane, že uhodne důvod problému a pak už ignoruje všechny náznaky toho, že je chyba jinde. Tato rada nám připomíná, že máme přestat hádat a začít se pořádně koukat.
4. Rozděl a panuj – Klasika, prostě si systém rozdělíme a zkusíme zjistit v které části ta chyba je.
5. Měňte pouze jednu věc – Často se stane, že člověk zkusí udělat jednu opravu, ta nepomůže, tak udělá další a pak ještě další, až problém nakonec možná zmizí. Neúspěšné pokusy o opravu v systému nechá. To je chyba. Pokud oprava nepomohla, vraťte všechno zpět a až pak se pouštějte do dalších pokusů.
6. Držte si kontrolní záznam – Pokud narazíte na problém, je dobré si napsat všechny okolnosti, které se při něm vyskytovali. Pokud je chyba dost zákeřná, bude se vám to hodit při analýze příčin. U software se tento bod dobře mapuje na logování.
7. Zkontroluje zástrčku – Často je chyba v té nejsamozřejmější věci. V autě není benzín, počítač není v zásuvce, aplikace není spuštěna.
8. Získejte čerstvý pohled – Nevíte si s něčím rady? Zkuste se někoho zeptat. Možná vám to docvakne při vysvětlování, možná něco napadne toho druhého. Důležité je, neříkat mu svoje hypotézy, ať ho nezatáhnete do stejné slepé uličky v které už jste vy.
9. Pokus jste to neopravili, není to opraveno – Ano, pokud chyba zmizí sama od sebe, je pravděpodobné, že se znovu objeví. A to pravděpodobně v ten nejnevhodnější okamžik.

V knize jsou samozřejmě jednotlivé rady rozepsány do hloubky, ale největší přínos vidím právě v tom seznamu. Má potenciál člověka odpoutat od zákysu a donutit ho nezkoušet to samé pořád dokola. V knize je také hromada „válečných historek“, ale ty jsou většinou hardwarové. Něco ve stylu: „špatně se nám ukládala data v paměti, tak jsme mysleli, že to je způsobeno šumem na vodiči a ono to přitom bylo špatným signálem časovače. Ha ha ha.“ Pro člověka hardwarem nezasaženého jako jsem já zas tak zajímavé nebylo. I když, historku o tom, jak se někomu odmítalo rozjet auto, podle toho jakou si dal zmrzlinu jsem pochopil i já.

Takže abych to shrnul, kniha byla zajímavá, ale řekl bych, že se bez ní obejdete. Nejužitečnější je určitě ten seznam pravidel.

Už jsem tady tu knihu zmiňoval, ale teprve teď jsem se jí prokousal. Ano, mluvím o knize The Long Tail, kterou napsal Chris Anderson.

Celý obsah knihy se dá vyjádřit jediným obrázkem (ukradeno bez svolení autora).

Zobrazuje počet stažení jednotlivých titulů ze serveru Rhapsody. Samozřejmě kniha není jenom o muzice, tvrdí v ní, že podobné rozložení se týká v podstatě všeho. Od kuchyňských mixérů, přes filmy, knihy, webové stránky, hledané termíny v Google až po příchutě piva.

Jak už název napovídá, kniha se zaměřuje hlavně na ten dlouhý ocas, tzn. na tu část grafu, která se nachází vpravo. Proč? Protože tu část vlevo všichni známe, tam jsou úspěšné hity, věci které se dají koupit v obchodě, věci které uvidíte v kině nebo televizi. Ale kromě nich existuje spousta dalších. Dokonce těch věcí, které nejsou takto středněproudé je mnohem, mnohem víc. (Proč graf vypadá tak jak vypadá se můžete dočíst v „V Pavučine Sítí“)

Schválně zkuste hádat. Kolik knih z prvních 100 000 titulů prodávaných na Amazonu se prodá alespoň jednou za čtvrt roku? Troufnete s tipnout? Nebojte, já jsem byl taky úplně mimo. Tak kolik? Prý je to 98%. Jinými slovy, Amazon prodá alespoň jeden výtisk z 98 000 titulů! Odhaduji, že na celém Václaváku mají k dispozici tak čtvrtinu, nemluvě o tom kolik z toho prodají. To je ostatně hlavní ponaučení z toho obrázku. Tam se pohybujeme v pomyslném žebříčku hitů na miliontém místě a přeci nejsme na nule. I tak hluboko se občas něco prodá!

Jiný z pohledů, kterým se na obrázek můžeme dívat je, že budeme ignorovat konkrétní data a budeme se na něj dívat jako na ideální křivku poptávky. Hodně lidí touží po hitech, proto máme tu špičku vlevo. Každý z nás má ale svoje zvláštní choutky, svoji niku (niche), která je pro něj specifická. Tato vlastnost formuje poptávku vpravo.

V dávné době kamenných o fyzického zboží, ale bylo fyzicky nutné omezit nabídku. Náklady na výrobu, skladování, prodej a dopravu zboží jednoduše na grafu nakreslí čáru, za kterou se prostě nevyplatí dané zboží prodávat.

Dnes ale žijeme ve století ovocného netopýra a existuje spousta produktů, která se dá vyprodukovat a prodat skoro zadarmo. Dlouhý ocas se nás tedy dotýká mnohem a mnohem více. V zásadě se spojily tři faktory, které umožňují realitě, aby dostihla tuto ideální křivku poptávky. První z nich je demokratizace výrobních prostředků. Ano dávný Marxův sen je konečně tu. V podstatě každý (na té šťastnější polokouli) má prostředky a dost času produkovat svoji hudbu, filmy, knihy, víno, obrazy... prostě (téměř) cokoliv. Tento faktor protahuje ocas doprava. Pak tu máme demokratizaci distribuce. Jinými slovy internet. Ten umožňuje komukoliv své výtvory distribuovat. Tento faktor dlouhý ocas zesiluje. No a nakonec tu máme propojení poptávky s nabídkou. Je to hlavně Google ale i různá doporučení na internetu od iTunes, přes Amazon až po blogy nebo Facebook. Tento faktor přesouvá lidi od hitů směrem doprava.

Jaké jsou důsledky? Například údajně stále méně lidí kouká na televizi. Proč? Protože mají volbu, můžou koukat na to co chtějí, ne na to co jim někdo vybere. Zeptejte se velkých hráčů zábavního průmyslu jaké to mělo důsledky pro ně. I když vlastně za jejich problémy můžou piráti, já zapomněl.

Samozřejmě jsou tu i pozitivní důsledky. Pokud proti tomuto trendu nebojujete, ale přimete ho za svůj, můžete na něm i vydělat. Protože pokud vás napadne spočítat si plochu toho ocasu, zjistíte, že je skoro stejně velká jako ta část vlevo! Takže pokud se vám ho podaří tuto poptávku nasytit, můžete na ní vydělat stejně nebo i víc než na hitech (ještě se tam projevuje marže, ale do takových detailů zabíhat nebudu). Pokud se vám tedy podaří za podstatě nulových nákladů prodávat velké množství knih, muziky nebo třeba inzerátů, máte na důchod vystaráno.

Tedy pokud jste ve správné části toho kolotoče. V doslovu posledního vydání se totiž dočtete jednu zásadní informaci. Na celé té mašinérii se podílí tři typy hráčů. Spotřebitelé, výrobci a agregátoři (viz. tři faktory výše). Spotřebitelé získávají možnost volby, výrobci si najdou těch svých pár spotřebitelů, ale ti hlavní kdo na tom vydělávají jsou agregátoři. To je ten Google, Apple, Amazon a eBay. Ti nic neprodukují, jenom spojují nabídku s poptávkou. Takže vlastně nic nového.

Ještě si neodpustím povzdechnutí, proč to u nás sakra nefunguje u videa a určité míry i hudby. Proč si nemůžu za rozumný peníz legálně stáhnout z internetu co chci. Proč se těch málo internetových obchodů co tu funguje chová jako kamenný obchod a mají v nabídce hrstku titulů? To se mi nějak nedaří pochopit. Ještě, že alespoň ty pivovary to u nás pochopily.

Právě čtu knihu The Long Tail, která je o tom, jak jsou zajímavé trhy na chvostu poptávky, jak je zajímavé to, že čím dál tím víc lidí aktivně tvoří, místo toho aby jen pasivně čuměli na televizi. Taky jsem tak nějak trochu záviděl všem těm, co se pokoušejí rozjet vlastní internetové podnikání, nemluvě o těch, kterým se to povedlo.

Měl jsem několik nápadů, ale postupně jsem je zavrhl nebo selhali při realizaci. Až mě nakonec napadlo udělat komunitní web pro amatérské výtvarníky. Něco jako Flickr, ale pro lidi, kteří kreslí, malují, dělají si vlastní náušnice a podobně. Originální, že? No abych se přeci jen trochu odlišil, tak se chci zaměřit hlavně na český trh. Proč? Pro tuto cílovou skupinu je důležitá lokalizace do jejich jazyka. Často jsou to lidé, kteří si s počítačem nebo angličtinou moc nerozumí. Nedivil bych se, kdyby byla klasickou zástupkyní ne už mladá žena, která si s počítačem zas tak úplně nerozumí a Facebook zná jen z televize. Ale to je jen odhad, je pravděpodobné, že se pletu. Na druhou stranu lidé, kteří něco dělají rukama jsou ideální cílová skupina. Prostě se chtějí pochlubit a to nejlépe lidem, kteří mají podobné zájmy. Znám to z vlastní zkušenosti. Není nic horšího než se chlubit lidem, které to nezajímá. Navíc tu může docela fungovat šeptanda mezi kamarádkami. Prostě to znělo docela zajímavě.

Nápad ve mně uzrál včera ráno, tak jsem strávil nějakou hodinku na internetu hledáním, jestli něco podobného už neexistuje. A nic takového se mi nepodařilo najít! Alespoň ne v ČR. Pak přišla ta nejtěžší a nejdůležitější fáze. Vymyslet jméno. Nejlépe takové s volnou CZ doménou. Další hodina přemýšlení a hlavně zkoušení. Nakonec vyhrálo „Já tvořím!“. Jméno nic moc, ale lepší mě prostě nenapadlo. Postupně si na něj začínám i zvykat.

Takže máme jméno, teď už zbývá jen ta realizace. Původně jsem si chtěl vyzkoušet Scalu, Google App engine, Amazon S3 a podobně. Nakonec ale asi převážili zkušenosti a odolal jsem pokušení zavřít se na měsíc do sklepa a kódovat. Nejdřív jsem se podíval na internet, jestli bych nemohl využít nějaký existující projekt. Strávil jsem další hodinku na Google a SourceForge a našel jsem pár vhodných kandidátů. Pak jsem si ale vzpomněl, že existuje projekt Ning, v kterém už to všechno je, včetně hostingu. Stačí to jen naklikat. Což popravdě řečeno byla záležitost na půl hodinky. S výsledkem se můžete seznámit sami zde.

Velikou výhodou Ningu je lokalizace. Češtinu už tam prostě mají. Sice bylo a bude potřeba některé překlady upravit, ale to jde snadno přes administrátorské rozhraní. Ning má samozřejmě i své nevýhody. Hlavní nevýhodou je, že od 20. července nebude zadarmo. Verze, které by mi stačila stojí $20 za měsíc. Ale to je cena, kterou jsem ochoten platit. Popravdě řečeno, kdybych si měl jako programátorovi platit komerční cenu, tak jeden můj člověkoden vydá alespoň na rok provozu.

Další nevýhodou je, že nemám tu svobodu, kterou bych měl, kdybych si to napsal sám. Přizpůsobivost hotové platformy má své meze. Na druhou stranu je pravděpodobné, že kdybych to měl všechno programovat, tak bych to asi stejně nedokončil.

Největší nevýhoda ale je, že to samé může klidně udělat kdokoliv jiný (opovažte se!). Jenže to by mohl, i kdybych se na ten měsíc do sklepa zavřel. V dnešní době se člověk musí odlišit na jiné úrovni než technologické.

A jsme u největšího oříšku, kde sehnat lidi? Na tom to celé stojí a padá. Komunitní web bez komunity nemůže fungovat. Jedna věc je šeptanda, ale na tu člověk potřebuje určitou kritickou masu. Dokud jí nedosáhne, tak nemá kdo šeptat. Včera jsem cvičně hodil dvě věty na Facebook a už tam nejsem sám, přidaly se dvě kamarádky. Mám ještě jeden nápad, který by mohl být úspěšnější, ale je ještě v plenkách, tak mi určitě prominete, že si ho nechám pro sebe. Alespoň se pocvičím v marketingu.

Takže proč to vlastně dělám. No jo, proč vlastně? Určitě nečekám, že mě to bude živit. Popravdě řečeno, počítám s tím, že to bude naopak. Taky se na tom evidentně nenaučím programování. Možné se ale naučím spoustu dalších věcí. Hlavní je ale to, že mě to baví. Je to neuvěřitelný zážitek, když vás ráno něco napadne a odpoledne máte prvního uživatele. To za to stojí. Člověk si připadá, že opravdu něco tvoří.

Samozřejmě, pokud ve vás dříme umělec, neváhejte se přidat. Horší než já být nemůžete.